čtvrtek 24. dubna 2014

Novinka - budeme nakukovat do vašich domovů

Jedno z milých lidských potěšení, u kterého si na své přijdou všichni zví(ě)davci, je nakukování do cizích domovů (a kabelek - to je taky žůžo). Ke mně domů chodíme v rubrice "Jak bydlím" docela často. A teď je ta správná doba podívat se na to, jak bydlíte vy...

A tak oznamuju vám - mým zlatým čtenářům, přátelům i láskám, že už zítra tu "otevřu" novou rubriku, ve které se společně budeme čas od času dívat do domovů českých i slovenských blogerek (i neblogerek), inspirovat se jejich stylem, kochat se a chlácholit svou zví(ě)davou duši. 

Jsem nadšená, a už se nemůžu dočkat, až vám tu zítra představím první "home tour" - prozradím zatím jen tolik, že dívka, ke které půjdeme domů, miluje francouzské venkovské interiéry, skandinávský design i vintage prvky, které dokáže míchat s exotickými doplňky s takovým šarmem a nadhledem, že to v jejím pražském bytě vypadá jako v pohádce. Tak zítra na viděnou! ;-)

PS: pokud máte originální a stylový domov a chcete se o něj podělit se čtenáři Vintage blogu, napište na můj e-mail.

Foto: z mého pracovního stolu



neděle 20. dubna 2014

Útrapy vánočního typu aneb to dáme

Když jste "vánoční typ" tak jako já, znamená to, že máte v diáři namalované třpytivé srdíčko v prosinci, nikoliv v dubnu. Znamená to, že zatímco s Vánocemi blázníte už od září, Velikonoc si všimnete jedním okem 20. dubna. Znamená to, že zatímco perníkové soby a vanilkové rohlíčky můžete jíst celý rok, z velikonočního beránka jenom uždíbnete. A jediná věc, která vás zpravidla dokáže o Velikonocích opravdu rozpálit, je zimní zasněžená pohádka Tři oříšky pro Popelku, kterou v pondělí vysílá dobrosrdečně popletená Česká televize.

Ale víte, já nakonec vždycky podlehnu velikonočně rozkvetlé náladě, nutím svého muže, aby vyfouknul aspoň jedno vajíčko k ozdobení, nakoupím plnou náruč kytek, papírové ubrousky s kačátky, čokoládové zajdy, udělám nakládané hermelíny, vypnu počítač a vyrazím s "klucíma" Jirkou a Tomem (jeden muž, druhý pes) za čerstvým vzduchem, za dobrodružstvím a za rodinou. Tak i letos. Vlastně už za chvíli pádím. Ale než se s vámi na pár dnů rozloučím, ještě vám tu ukážu pár jarně velikonočních potěšení.


Můžeš se, Jamesi Deane, dívat jakkoliv vyčítavě, ale žlutý kačeří námořník nad tebou tentokrát zvítězil - jsou přece Velikonoce, a tak sexy kluci na černobílých pohledech musí pár dnů počkat, než na ně zase přijde řeč.

 Jenom svítí, to jarní kvítí. A je pro mamku, protože mamky mají dostávat ty nejkrásnější kytice.

Jeden takový malý jarní krámek, kde se nikdo nenudí. Můžete si v něm koupit ubrousky za 45 korun (to je dost), narcisy, květináče nebo pozorovat, jak si taková malá myška dokáže získat přízeň velké mourovaté šelmy.

 Puntíkaté šaty, brýle ve tvaru srdíček a plná bedna jahod - nechť je tu jaro každý den. ;-)

Bílý porcelánový zajíček, který s sebou životem tahá zlatou skořápku s plechovým vajíčkem - to je letos (kromě proutěného věnce na dveřích) jediná výzdoba, ale je nám s ní milo a útulno. 

Já bych se toho tradičního velikonočního výprasku zase tolik nebála, zlatý čokoládový zajíčku (to mnohem horší je, že jak je někde u nás doma nějaká čokoláda, tak...).

A na závěr vám posílám párek upovídané zmrzliny (příchuť Černá třešeň - eňoňůňo).

Užívejte volno, jezte, pijte, príma se mějte a hodně se smějte. ♥

PS: a pokud máte chuť zavzpomínat na pár loňských tipů, "jak si je udělat hezčí", najdete je tady




úterý 15. dubna 2014

Neotravuj, žij a nech žít aneb snadná cesta ke štěstí a zdraví

Dneska o zlobě a zášti. A taky o jídle. A kosmetice. O životě a radostech. O zdraví. O smrti. O malých příbězích. O přítomnosti a stavění hradů z písku. O lásce. O tom, že žít a nechat žít je základní princip. Dneska o všem, co jsem vám už dlouho chtěla říct...

Nějaký čas jsem pracovala v pražském hospici a starala jsem se i o paní, která před sebou měla jen dva týdny života. Bylo jí 40 let, byla moc krásná, milá a chodili za ní její dva synové, kterým ale nedávala kázání, co všechno musí udělat, až tu ona nebude, ani si nestěžovala. Jen s nimi žertovala a smála se. Na svém nočním stolku měla velikou sbírku voňavek a všechny knížky od Jaroslava Haška. Každé ráno se navoněla jedním ze svých parfémů, četla si a smála se "haškovskému humoru". Já měla na sobě bílý plášť, v kapse teploměry a zabedněnou hlavu plnou nevyřčených otázek. Jak se může tak smát? Proč se voní parfémy, když za chvíli umře? A ona se na mě jednou podívala, jakoby mi četla myšlenky, a řekla mi: "Dokud voním a dokud se směju, tak žiju!"

Rozumíte? Musíme se radovat - každý den z něčeho, z někoho, každá maličkost musí být důvodem, proč se ráno těšit na nový den. Žijeme, tak se voňme, smějme a neotravujme sebe i druhé tím, že budeme pořád jen něco zlomyslně kritizovat, dělat ze sebe všeználky a nakonec vlastně jen hlupáky. Ti, co nejvíc kritizují, nadávají a zarputile rozumují o chybách ostatních, mají obvykle za krkem největší špínu. Kritizovat je totiž ta nejjednodušší věc na světě. Ale umět se radovat, naplno žít a dát druhým trochu té radosti ze sebe, to je těžší, ale o to trvalejší a hodnotnější. To je totiž cesta ke štěstí (svému i ostatních). A když se ví, jak na to, tak je to dokonce docela snadné...



Nejdůležitější je teď
Užívat si přítomnost a nikam se nehnat, to je velký úkol. Podívejte na děti u moře, které staví hrad. Staví ho právě teď, se zápalem, s obrovským zaujetím. Nepřemýšlí jako my dospěláci - vždyť zafouká vítr a bude po stavbě, marná snaha, ztráta času. Né, děti staví pro tu chvíli, pro tu radost z okamžiku. 

Dělejme to taky tak, užívejme si cestu, nejen cíl. Cíl je totiž příliš spojený se slovem "až". Až se vdám, až dostavím dům, až budou děti velké, až budu v důchodu, až budu mít víc peněz. je potřeba škrtnout ze slovníku a hlavně z hlavy a naučit se žít přítomností. Protože "teď" je jisté, zatímco "zítra" už být nemusí, přestože se mnozí z nás s legrační samozřejmostí a sebevědomě nesmrtelným pocitem chovají, jakoby měli od života předplaceno dalších sto let.



Poslouchej svoje tělo a dej mu, nač má chuť
Nejen já, ale celá moje rodina miluje zdravá jídla. Nakupujeme od farmářů vajíčka, brambory, pěstujeme zeleninu, ovoce i bylinky, na talířích se u nás nejradši servíruje kuskus, jáhly, černá čočka, cizrna, tofu, sója a další zdravosti. Není to žádná hra na zdravě uvědomělé občany, je to jen přirozený a svobodný výběr. Jíme to, co nám chutná a po čem se cítíme výborně a lehce.

Takže i když většinu mého jídelníčku tvoří dobroty, za které by se nemusel stydět ani největší "biozelenáč", neznamená to, že občas ráda nemlsám. Mám ráda čokoládu (a nemusí to být nutně ta "bio"), mám ráda růžové koblihy, lízátka s prskacím práškem, chutná mi šlehačka a strašně ostré chipsy. Nebráním se svým chutím, protože vím, že ve chvíli, kdybych si třeba řekla - "už nikdy si nevezmu nic nezdravě sladkého", nemyslela bych na nic jiného, než že si musím dát něco "nezdravě sladkého". Znáte to - zakázané ovoce láká nejvíc. A tak svému organismu nic neodpírám, nenutím ho k extrémům, poslouchám ho, chovám se intuitivně a přirozeně. Oplácí mi to tím, že má chuť na nezdravosti jen zřídkakdy, a hlavně tím, že už jsem nebyla 5 let nemocná.



Když se to myslí "dovopravdy"
Stejně tak jako s jídlem to mám i s kosmetikou. 90% mých koupelnových libůstek je bio, ale když moje srdce zatoužilo po tělovém mléku Chanel, poslechla jsem ho na slovo. ;-) Důvod, proč používám hlavně přírodní a bio kosmetiku není jen ten klasický (je to "zelenější", zdravější a tramtadárádádadáda - už jste to všechno slyšeli tisíckrát, ne?), ale znám lidi, kteří za ní stojí.

Ať už je to Dr. Hauschka, Bach, Apeiron nebo třeba Tiaré Tahiti, vím, že za značkami, obaly, krémy a písmenky jsou skuteční lidé. A nejsou to obchodníci s malými knírky pod nosem, kteří po večerech ze sejfu vyndavají měšce zlaťáků a přepočítávají zisky. Jsou to lidé, kteří to myslí doopravdy. Lidé, kteří se snaží dostat do povědomí a do koupelen lidí přírodní kosmetiku, protože jí věří, protože za ní stojí tělem i duší. Jsou to lidé poctiví, velkorysí a neuvěřitelně přátelští. "A vo tom to je".



Udělej aspoň málo, když nemůžeš udělat víc. A když nechceš, nedělej nic.
Ať už člověk žije jakkoli, ať už je zapřisáhlý vegetarián, rozený bio-eko-recyklovatel nebo neřízená střela, která kašle na pravidla, na přírodu i na lidi, nechme to tak. Nikomu nic arogantně nevnucujme, nerozkazujme (heslo "poručíme větru, dešti" už tu kdysi bylo, tak neopakujme stejné chyby) a neplácejme ostatním na hlavu "svoje pravdy". Starejme se v první řadě o sebe, zametejme před svým prahem a teprve pak se starejme o druhé (ale ne ve smyslu pomluv a zloby, ale starejme se o ty, kteří to potřebují).

Žijme tak, aby nám bylo v našich životech dobře, zdravě a šťastně. Abychom se mohli každý den (samozřejmě po tom, co se trošku nalíčíme) s radostí podívat do zrcadla. Neubližujme ostatním lidem, zvířatům (co by tomu opice Soňa a pejsek Tomík řekli?), ani sobě. Mějme rádi život a všechno, co přináší...



Proč jsem se vzdala soutěžní výhry a přesto vyhrála
Tohle měl být původně příspěvek do soutěže Lohas. Z mnoha důvodů jsem se ale rozhodla vzdát se jakékoli možnosti na soutěžní výhru. Hlavním důvodem je to, že jsem si uvědomila, že vytváření podobných článků nemůže být motivováno nějakými věcnými cenami. Takové články se musí psát proto, že člověk to tak cítí, a proto, že chce ostatním něco opravdu předat a sdělit. A navíc - já už svou výhru mám. Je v dopisech, které mi od vás nosí pošťák, je v komentářích, je v e-mailech, ze kterých vím, že vás těší můj blog, že vás inspiruje k radosti, a že některé z vás dělá šťastnějšími. A pokud tenhle můj článek inspiruje třeba jen jednoho člověka k zdravějšímu a pohodovějšímu žití, tak je to další moje výhra.

Příběh na konec
Mám moc ráda starý příběh o muži, který na jedné mexické pláži házel do vody hvězdice, které odliv vyplavil na břeh. Házel je jednu po druhé zpátky do vody a jiný muž, který ho viděl, se ho zvědavě ptal, co to dělá. 
"Házím hvězdice zpátky do moře. Při odlivu uvízly na břehu a pokud je nehodím zpátky, leknou tady." 
"Ale vždyť na téhle pláži musí být tisíce hvězdic, nemůže se vám podařit všechny je zachránit, navíc tohle se děje na všech plážích po celém světě. Stejně tím tedy nic nezměníte." 
A záchranář se jen usmál, sebral další hvězdici, a když jí házel zpátky do vody, řekl: 
"Pro tuhle jsem to teď změnil!"...

Tak se držte a i kdybyste měli změnit k lepšímu jen jednu chvíli nebo jeden den jednomu člověku na celém světě, udělejte to. Nejde o to změnit svět, nejde o nějaký spasitelský syndrom. Jde jen o to, že když každý z nás udělá aspoň trošičku dobrého, tak z té trošky se stane něco velkého. A navíc - co dáš, to se ti vrátí - bumerang je dobrý vynález. ;-)



pátek 11. dubna 2014

5 tipů, jak si zvednout náladu

1. Čerstvá bageta a čerstvé květiny patří mezi nejspolehlivější "zvedače nálady". Pojďme tyhle radosti nebrat jako luxus, ale jako něco, co si můžeme dopřát, protože si to prostě zasloužíme.


2. Zaplnit pracovní stůl inspirativními fotkami, obrázky, samolepkami a výstřižky a ty nejlepší připíchnout na nástěnku. Ách, to je tak fajn!


3. Pořídit si nové náušnice. Takové, na kterých je ta nejmodřejší modrá a trochu zlaté. Takové, které připomínají letní dovolenou nebo Niagarské vodopády. Takové, se kterými se můžeme toulat ranní rosou i popíjet o dlouhých teplých večerech sladké drinky s brčky ve tvaru plameňáků.


4. Vytvořit si vlastnoručně popsaný hrnek (popřát si hrníčkem krásný den, to zabírá na dobrou náladu vždycky). Já si takových hrnků v poslední době vyrobila docela hodně - pro jistotu ;-).


5. Utíkat do papírnictví pro konfety - jen ten, kdo to s nimi ještě nezkusil, neví, kolik se dá s barevnými papírky užít legrace (a rozhodně to nemusí být jen na oslavě narozenin). A navíc dokážou parádně rozveselit pracovní stůl (nebo vlastně jakýkoli stůl...nebo vlastně jakékoli cokoli).

Zkuste svůj k prasknutí nabitý denní program maličko "proškrtat", ať máte čas na trochu té joie de vivre (radosti ze života). ;-)



středa 9. dubna 2014

Jak si snadno a s radostí uklidit (doma i v hlavě)

Bude to znít možná trochu atypicky, když vám prozradím, že mě baví uklízení (a organizování), ale je to tak. Ovšem dřív jsem brala úklid (ať už každodenní, jarní nebo předvánoční) jako nutné zlo. Pak jsem si ale uvědomila, kolik času v životě my dámy strávíme (zamračené) s mopem v ruce a udělala jsem pár zásadních opatření, díky kterým je pro mě úklid docela radostný malý rituál, který čistí nejen domov, ale taky hlavu. S troškou nadsázky řečeno - mít zameteno před svým vlastním prahem (i za ním), to je vždycky důvod k dobrému pocitu.

Pustím si (děsně nahlas) oblíbené songy, do růžového kbelíku naliju nějaký voňavý eko čistič, do broušené skleničky zase kapku červeného (na povzbuzení, to "muší bejt"), do vlasů si uvážu barevný šátek, zpívám, trošku tancuju a přitom měním nepořádek v čisťoučko. Když si zkrátka všední věci okořeníme příjemnostmi a radostmi, tak si ani nevšimneme, že plníme nějakou povinnost. Komenský říkal "škola hrou" a já říkám "úklid hrou"...vážně to jde.

A aby to jarní uklízení bylo ještě veselejší, objevila jsem pár barevných pomocníků.



1 2 3 4 5 6 7


1. Červený poznámkový blok Vigar Dolls přisátý na kuchyňské ledničce snadno připomene, že je potřeba koupit čokoládu, jahody a šlehačku, ale taky se do něj můžou zapisovat roztomilé vzkazy nebo plánované "úpravy domácnosti" - zkrátka tahle červená parádnice už zjedná pořádek za nás.

2. Vak na špinavé prádlo ve tvaru trička, se kterým bude shromažďování obnošených ponožek docela legrace. A až budou "vycpané" i rukávy, poznáte, že je nejvyšší čas zapnout pračku.

3. Kartáč Vigar ve tvaru pejska je připraven stát věrně po boku své paničky a neohroženě jí pomáhat s úklidem domácnosti. A nechce za to nic, než střechu nad hlavou a trošku toho vlídného zacházení.

4. Vtipná kuchyňská zástěra - chránit při uklízení a vaření své šaty, to je základní hospodyňkovská starost, kterou řeší roztomile elegantní zástěrka od Sensei. Bílá kočka vaří, černá servíruje a myška uprostřed má vidličku namířenou přesně tam, kam se sluší a patří (na kočičí zadnici)...ne ne, dneska se myši servírovat nebudou, dneska ještě ne.

5. Žlutý kartáč Vigar, to je na slovo vzatý optimista, se kterým prostě úklid musí jít raz dva.

6. Plechová dóza Nostalgic Art - na utěrky z mikrovlákna, houbičky na nádobí, na drátěnky a kartáče. Nebo na sušenky, bílé čokoládky s jahodovou náplní a ovocná lízátka...Ještě jsem se nerozhodla. ;-)

7. Růžové kuchyňské rukavice. "Už neumyju ani jeden hrneček, ani jeden talíř. S mými starými rukavicemi už zkrátka nemůžu ani trošku uklízet", prohlásila včera jedna tvrdohlavá Vivi, když uviděla tyhle superparádnické rukavice. A její muž šel k počítači něco objednat...




neděle 6. dubna 2014

Černobílé lásky u mě doma

Zebry, černobílé fotografie, okatá Twiggy v proslulých bíločerných retro šatech s pruhy, domino, černobílé filmy, klasické "pepito" kabáty, kontrast černé a bílé v úplně novém parfému Women od Karla Lagerfelda, který jsem si pořídila okamžitě, co se objevil na pultech, nejtmavší čokoládové dorty s bílou polevou, Ray Charles v bílém smokingu, černé a bílé dlaždice ve velkých starých domech (a ve švédských kuchyních)...zkrátka černá a bílá nikdy nevyjde z módy. A své místo má i u mě doma.


Moje černobílé oblíbenosti, které teď nosím v tašce - polaroid Fujifilm Instax Mini 90, sypký pudr Dr. Hauschka, okouzlující knížka Chanel: Collections and Creations (od Danièle Bott) a slaměný klobouk s černou stuhou.

Bílá zebra s černými pruhy (nebo černá zebra s bílými pruhy?) je moje malá maskotka, bez které už by to na mém pracovním stole nešlo.

Brigitte Bardot - to je moje LO-VE. Líbí se mi její oční linky, její šíleně rozcuchané drdoly, filmy, její láska ke zvířatům i umění stárnout. Tuhle černobílou fotku jednou za rok vyndám z desek, někam ji pověsím a vzápětí prohrabu celý šatník, abych v něm našla nějakou bílou halenku a šátek s puntíky (mám teď na sobě bílou košili a ve vlasech tmavě modrý puntíkatý šátek - hledání bylo úspěšné).

 Bílý talířek s černými puntíky = útočiště pro šperky, které zrovna nosím.

Oblíbené fotky (zvlášť ty černobílé) u nás doma neleží zapomenuté v zaprášených tlustých albumech, ale ráda je vystavuju, barevnými washi páskami přilepuju nad pracovní stůl a usmívám se nad nimi, kdykoli si jen vzpomenu.
 *
Tak, s černou a bílou pro dnešek končíme a nezbývá než vám popřát pestrobarevnou a veselou náladu.



středa 2. dubna 2014

Novinky z mojí koupelny, které nejvíc překvapily

V mojí koupelně nebývá nouze o novinky, protože miluju všechny lahvičky, flakóny, pudřenky, tajemné krabičky s lesky na rty, malé skleničky s barevnými laky na nehty a ráda (a neúnavně) objevuju a zkouším všechno neprobádané.

Letošní rok zdá se býti v tomto směru šťastný a veselý, protože se v mém kosmetickém světě zabydlelo pár zkrášlovátek, které už nedám z ruky (a z nehtů) - dneska se podíváme na ty novinky, které se dovedou postarat o hezky upravené tlapky a navíc umí (příjemně) překvapit.


1. Šetrné laky na nehty
Stoprocentně přírodní laky na nehty sice ještě vynalezeny nebyly, ale i tak jsem před pár měsíci zažila parádní překvapení - už si totiž nemusíme nehty "ucpávat" jedy jako je toluen, formaldehyd nebo dibutylftalát (já vím, všechny ty názvy zní hrůzostrašně a bohužel právem; umí napáchat v organismu hodně škod). Dneska už máme možnost se rozhodnout, jestli svým nehtům (aspoň občas) dopřejeme ekologicky přijatelnou a ke zdraví šetrnou variantu. U mě doma se zabydlela značka PRITI NYC a já se do jejích laků zbláznila ještě rychleji, než jsem si stihla nalakovat malíček.


A tady je 6 důvodů, proč si mě tyhle laky tak rychle omotaly kolem prstu (a nehtu):

- laky jsou vyrobené na vodní bázi, bez syntetických rozpouštědel, bez toluenu, formaldehydu, kafru, acetonu a dalších průšvihářských složek
- když nehty před lakováním dobře odmastím, nanesu barevný lak a jednu vrstvu vrchního laku, vydrží bez "hnutí" 6 dní a to je úctyhodný výkon
- v nabídce je víc než 100 odstínů (spousta nádherných jarních, letních, zemitě podzimních a něžně zimních laků, ale jemňoučké odstíny jako třeba September Charm nebo Dutch Baby Dahlia jsou podle mě top)
- vhodné i pro vegan(k)y
- laky PRITI NYC potkáte snad na všech módních přehlídkách a určitě jich bude mít doma slušnou zásobu třeba i Stella McCartney, která se, spolu s dalšími návrháři, podílí na vytváření jejich barevných odstínů
- mezi všemi těmi barevnými skleněnými lahvičkami se stříbrnou květinou jsem našla svého červeného prince, kterého jsem tolik hledala (podívejte se na další fotku - je tam...)

Květinovou nabídku PRITI Flowers najdete tady.



2. Červený lak na nehty - pro Pařížanky i veganky 
Kdo miluje pruhovaná trička, slaměné klobouky (nebo šátky ve vlasech), Audrey, rudé rtěnky, kdo se rád (ať už ve skutečnosti nebo ve fantazii) prochází pařížskými uličkami (já se hlásím!), ten už nikdy nedá z ruky tenhle červený (netoxický i vegankami milovaný) lak na nehty.

Je to totiž přesně "ta červená", kterou jsem vždycky záviděla Francouzkám, a kterou jsem marně sháněla ve všech drogériích. Ta pravá červená musí být totiž rafinovanou a neomylně namíchanou směsí vášnivých odstínů červeně. Musí v ní být špetka karmínové, maličko malinové, záblesk orientální červené střídající korálovou a korálová dávající slovo rubínové. Určitě mi rozumíte. ;-) 

Zkrátka - ten pravý červený lak na nehty musí rozehrát hru těch nejlepších červených odstínů, ale nesmí nechat ani jeden vyhrát (všechny musí být ťip ťop vyvážené). Měl by se hodit k odrbaným džínám a bílé košili, dívčím květovaným šatům stejně jako ke smokingovému saku nebo k elegantním koktejlkám (to proto, že ten pravý se hodí ke všemu). A lak na nehty Printic Nyc, moje nová narozeninová láska, to všechno dokázal. Honička za dokonalým červeným lakem na nehty končí. Však už bylo na čase, prošoupala jsem při jeho hledání dvoje střevíce.

"Pařížského červeňáčka" najdete tady.



3. Sójový odlakovač
To je zatím největší překvapení, které do mé koupelny přinesl letošní rok. Odlakovávání nehtů bylo totiž v mé rodině vždycky provázené přiotrávenými muži a psy, ucpávaly se nosy a agresivní zápach byl vyháněn do světa všemi dostupnými okenicemi.

Ale má drahá kamarádka Suzi mi nadělila (k našim "lednovým Vánocům") přírodní odlakovač Soy Nail Polish Remover a od té doby doma nikdo ani nezaznamená, že zrovna nehty zbavuju starého laku (a ani já sama si už nemusím dávat při odlakování na nos kolíček na prádlo). 

Odlakovač Priti Nyc na bázi ekologicky pěstované sóji je úplně bez zápachu, lehce olejovitý, a neobsahuje aceton ani jiné škodlivé chemikálie. V tmavé ochranné lahvičce se skrývají směsi přírodních složek, takže zbavuje nehty starého laku šetrně a stačí ho použít jen malé množství. Myslím, že nejenom já, ale i malá brontosaurka Joji (ta ovšem lakuje zásadně světle modrou) by za něj dala drápky, možná i celou tlapu, do ohně. Víme prostě, co je dobré ;-).




sobota 29. března 2014

5 šťastných věcí

Málem jsem zapomněla (a vy mi, děti moje, taky nic nepřipomenete), že jsme tu v březnu neměli pravidelný článek z rubriky "5 šťastných věcí". A tak pod heslem lepší pozdě, nežli později, vybírám z mnoha malých i velkých březnových radostí 5 z nich a jako vždycky (to už jiné nebude) doufám, že si díky nim připomeneme, že na světě je príma a hezky, a že se zkrátka vyplatí každý den ráno vstát. ;-)


Vždycky v březnu musím dělat daňové přiznání a účetnictví. Tak jsem si rozložila na stůl milostné dopisy ze zdravotní pojišťovny a ze sociálky, všechny potřebné dokumenty, faktury a říkala si "jak se tím vším prokoušu?". A pak mě napadlo, že by se mi pracovalo líp, kdybych si dala na stůl nějakou kytku. A že bych měla bystřejší oko, kdybych si uvařila čerstvou kávu. A že by se mi líp účtovalo s barevnými tužkami a propiskami. A pak jsem si řekla, že si musím před prací aspoň na chvíli přečíst nějaký časopis a taky knížku. A něco si zapsat do svého oranžového notýsku. Jo a vytisknout nějaké samolepky. A taky si na stůl donést svůj puntíkatý talířek a zapálit svíčku ve tvaru kaktusu. 

Víte, jak to nakonec všechno dopadlo? Nemohla jsem pracovat, protože všechny papíry zmizely někam na dno stolu.
Když se ztratí práce, znamená to, pokud se nepletu, že je volno, a že se člověk může zase začít smát. Dobrý trik, co říkáte?



Velká rudá růže od tety uvelebená v malém hrnku Starbucks, na který bedlivě dohlíží tyrkysový ptáček - tak i tohle je podle mě štěstí.


Na fotce zleva: růžová taštička s flitry na ukrytí zamilovaných vzkazů, rtěnky, občanky a snad se tam vejde i háčkovaný mucík pro štěstí, japonské hůlky Hello Kitty (no páni!), kočičí hrnek na ranní kávovou vzpruhu, přáníčko s liškou, které se hýbou očka, oční stíny Alverde (s lištičkou, jak jinak), pravý vídeňský (bio) sachr v plechovce (nejlepší, nejdobřejší dort, jaký jsem kdy jedla - padl za vlast dneska ráno), oříškový olejíček, polštářek a niečo voňavého.

Když se tu v den 3. narozenin Vintage blogu objevila velká narozeninová krabice, bylo už předem rozhodnuto, že se budeme muset společně podívat dovnitř. To jsme taky na Facebooku udělali, ale dárky byly přece jen ještě zabalené a to uspokojí zví(ě)davost jen napůl, že? A tak se blog dlouho nerozpakoval, trhal papír jako tygr, oči mu přitom zářily a tváře hořely a vy se teď můžete podívat na několik (všechny se na fotku nevešly) rozbalených balíčků, které Lusynka bločku nadělila. No není to ráj?! Můj malý blogový oslavenec se na základě všech úžasňáckých dárků rozhodl, že si přeje mít narozeniny každý den. Co myslíte, mám mu to povolit? ;-)



Nejlepší houska na celém světě. Mohlo by se zdát, že to je prostě houska. Ale není, rozhodně tedy není obyčejná. Je to zamilovaná houska s mini příběhem. Včera měl můj muž se svou kapelou koncert v Brně a pro muzikanty tam bylo připravené malé pohoštění. Jedna dobrá zpráva je, že se i v kruzích, kde se hraje divoká muzika, myslí na nejedlíky masa - v housce je totiž tofu a grilovaná cuketa (dobré hodně, hodně). A druhá zpráva je, že ji můj muž vzal s sebou domů - pro mě. Jeli pak z Brna v hluboké noci 4 hodiny autem, a když se můj muž vrátil, říká mi: "máš v ledničce houstičku bez masa, ráno si ji zbašti". Moc milé. Mimochodem, houska byla eňoňůňo, jen jsem s ochutnávkou nevydržela až do rána a zblajzla jsem ji ještě v noci (pšššt). ;-) 

Víte, tohle jsou ta nejhezčí zamilovaná gesta. Když si ten druhý vzpomene a překvapí (třeba i trošku netradičním) dárkem, když na vás myslí, kudy chodí, kudy sedí. Nikdy na tahle malá vyznání lásky nezapomínejme...



Asi málokdo zkoumá, jaký má knížka hřbet. Obvykle se diskutuje o tom, jaký má obsah, případně obal, ale mě zajímá všechno (je to dar i prokletí, být taková detailistka), včetně toho, jaký pohled je  na knížku "z boku". K mojí velké radosti mi v březnu doma přibylo hodně knížek, které vypadají, že na sebe opravdu dbají. Ale mám doma i takové, kterým "příroda" tolik nepřála nebo jsou z antikvariátů (těm říkám "šmudlánkové"), mají toho spoustu odžito a je to na nich znát.

A tak jsem se rozhodla, že využiju svou sbírku washi pásek (hlavně zlatě proužkované, s puntíky a s malými koloušky) a budu z ošklivých knižních kačátek dělat parádnice. Pustím se do "zkrášlování" během víkendu a po něm se na vás budu zase těšit u nějakého nového článku. A teď - hurá do víru víkendového dění. Užívejte! ♥



středa 26. března 2014

Dnes je velký den aneb dárek z lásky darovaný

Dnes je den Dé, představte si to. Vintage blog se narodil přesně před 3 roky (ani o den míň, ani o den víc) a dneska má narozeniny! Je to vůbec možné, že už je to takový velký chlapík? Dobře si ho pamatuju, když byl ještě tááákhle maličký, ovšem od té doby dospěl a už ví o (blogovém) životě své. A je šťastný, že tu pořád je a vy s ním. To si podle mě žádá bujarý večírek! A tak se ho ptám: "vintage bločku, chceš velkou oslavu? Balónky, šampáňo, sýrové jednohubky a dívku v puntíkatých plavkách, která vyleze z dortu?" A on, že v poslední době psal články hlavně v noci, že přes den bývá jarně unavený, že pořádnou oslavu si prý necháme až na duben, a že mu prý (zatím) stačí jen veéélikánská krabice s dárky. 

Nevím, nevím, jak by to s jeho neskromným přáním dopadlo, kdyby tu nebyla Lusynka. Však ji už znáte. To je ta báječná, bystrá, vtipná a šikovná dívka z pohádky jménem Vrecenapadov.sk, která neodmítne splnit žádné přání. A navíc má kouzelné prstíky i srdce a obojí stoprocentně použila (to se pozná), když tvořila pro našeho oslavence dárek z lásky malovaný

Čtěte dál...a čtěte, i když třeba nemáte v plánu vytvářet pro někoho malovanou dárkovou krabici. Čtěte třeba jen proto, že každá věta Lusynky z Vrecka je zábavná a milá a na konci se přistihnete, že se usmíváte, ani nevíte proč. ;-)


Taký od srdca darovaný darček môže ukrývať rôzne poklady. Vlastnoručne vyrobené drobnosti, niečo neodolateľne krásne z obchodu alebo doma upečenú čokoládovú tortu. Dostať k narodeninám práve takýto darček môže často znamenať viac než dostať zlatý prsteň. Alebo sa snáď mýlim?;-) Ak ale patríte k tým, ktorých také darčeky baví nielen dostávať, ale aj rozdávať, jeden si dnes spolu vyrobíme. Či vlastne zabalíme.:-)

Totiž - keď všetky tie milé a starostlivo vybrané darčeky, ktoré sme pre niekoho blízkeho pripravili, uložíme napríklad do papierovej tortovej krabice (ktorú ľahko zoženieme v papierníctve), pomaľujeme ju srdiečkami a previažeme špagátom s mašličkou, všetky priemyselne vyrobené darčekové taštičky ostanú len zahanbene ležať v kúte. A nepochybujem o tom, že obdarovaný oslávenec bude mať z takéhoto balíčku úsmev od ucha k uchu (minimálne taký, ako tí kocúrikovia na darčekovom papieri). :-)


A viete, čo je ešte na to celom výborné? Že je to superjednoduché, supermilé a osobné, a že k tomu takmer nič nepotrebujete. Len vybrať (alebo namiešať) tú správnu farbu (temperovú alebo akrylovú), vymyslieť si motív (srdiečka, puntíky, kvetinky...) a nájsť doma nejaký kúsok špongie (neboli houbičky). Napríklad kozmetickej. Ak ale takú doma nemáte, lebo na make-up predsa všetky už dávno používame kozmetické štetce;-), nezúfajte. Pokojne môžete použiť hubku kuchynskú. Lepšie než ňou umývať riady.;-)


No a potom si náš vymyslený motív vymyslenej farby už len zopár jednoduchými ťahmi štetca na tú hubku "predmaľujeme ".


A na pripravenú krabičku ňou urobíme odtlačok. Alebo dva, alebo tri... Skrátka, kým je na špongii dostatok farby na to, aby boli srdiečka pekné (tie však rozhodne nemusia byť ani dokonalé, ani rovnaké, práve v tom je čaro handmade). Potom hubku znova pretrieme štetcom a znovu urobime "otisk"... A tak stále dokola, až kým naše dielo nevyzerá tak, ako si predstavujeme.


Nakoniec takto vyfešákovanú krabičku už len previažeme špagátom alebo stužkou (aby z nej darčeky neušli), urobíme mašličku a narodeninová oslava sa môže začať!


Vlastne, momentík... Konček toho špagátu môžeme ešte ozdobiť (veď keď už to má byť supermilé, tak poriadne). ;-) Z darčekového papiera, v ktorom sú zabalené všetky tie poklady vo vnútri krabice, vystrihneme napríklad malé žlté kuriatko a o koniec špagátiku ho prilepíme lepidlom alebo lepiacou páskou. Malá drobnosť navyše, ktorá nič nestojí, ale (snáď) určite poteší. A čo sa v tej srdečnej krabičke vlastne ukrýva? To uvidí len oslávenec. Všetko najlepšie, milý Vintage blog!;-)


PS: a kdo je zvědavý, co uviděl šťastný a rozradostněný oslavenec Vintage blog po otevření tajemné srdíčkové krabice, ten se může podívat na můj Facebook (krabice je tam totiž otevřená úplně dokořán). Óoo! ;-)



úterý 25. března 2014

Věrný životabudič aneb ke kávě nejlíp chutná šperk


Už si ani nedokážu představit, že by to bylo jinak...baví mě sice všechna dobrodružství, změny a nečekanosti, ale ráno musí začínat pokaždé stejně. Po bleskurychlé sprše se v bílém županu, natřená růžovým olejem a ještě bosá a slepá, vypravím ke svému kávovaru a ten už moc dobře ví, co po něm budu chtít. Silnou, voňavou a napěněnou kávu (to abych mohla konečně otevřít oči, začít mluvit a existovat). Jakmile je hrneček naplněný po okraj, posvátně si ho odnáším do křesla a mám pocit, že mě nic nemůže rozházet. A taky že nemůže, když je se mnou on - plný šálek.

A tak to chodí den co den, ať už se probouzím doma, na návštěvách u přátel nebo v hotelových pokojích, vždycky na mě ráno čeká (musí!) můj věrný životabudič. Jen hrnky, konvice a kávovary se dům od domu liší, ale jedno je jisté - všechny kávovary, jsou-li aspoň trochu rozumné, dávají kávu. To je jasná zpráva, to každý zná. Kávovar = káva, přes to nejede vlak. Ale což takhle kávovar, který dává kromě plných hrnků taky luxusní šperky? Ách, my milovníci kávy (a ženských třpytivých pokladů) se u takové představy zasníme, ale pozor - není to jenom sen. Nescafé Dolce Gusto totiž pořádá na Vyhrajtegustosperk.cz soutěž, díky které si můžou milovníci kávy zařadit do své sbírky šperků nový luxusní přírůstek od značky Trollbeads (s ním by se vítalo jaro jedna báseň).


Jak se dá tedy s Dolce Gusto ulovit něco z pohádkové země šperků Trollbeads?

Vypadá to, že utrhnout blýskavý šperk z keře kávovníku Dolce Gusto, není nic složitého. Stačí v průběhu března a dubna (soutěž končí až 27. 4.) sbírat kódy z nakoupených kapslí Nescafé Dolce Gusto nebo registrovat kód ze svého kávovaru. Kódy se pak dají lehce směnit za soutěžní body. Čím víc bodů, tím parádnější šperk. Všechny další informace najdete tady.

Protože už jeden stařičký šperk od Trollbeads ve své šperkovnici mám, a zdá se mi, že je sám nějaký smutný, cítím vůči němu přímo občanskou povinnost soutěžit a zkusit svému starému Trollbeads náramku dopřát nového zářivého kamaráda. A tak teď piju kafe s ještě větším zápalem než dřív a brousím si přitom zuby na nějaký šperk z jarní kolekce, která je barevná, šťavnatá a exotická. V tomhle případě není důležité zúčastnit se, ale vyhrát. ;-)


Vždycky je dobré, když člověk není na pití kávy sám (ve dvou se to zkrátka táhne i pije líp), ale když běží "kávová soutěž", pak jsou snídaně ve dvou s bohatě napěněnými šálky kávy přímo nutností. Čím víc vypiješ, tím víc vyhraješ - hmmm, tahle logika se mi líbí.

Nikdy jsem nebyla v matematice žádný přeborník, ale tuhle rovnici dovedu spočítat lehce (myslím, že chytnu do žákajdy jedničku). Káva + kávovar = šperk. No není ta matematika nakonec docela jednoduchá věda? ;-) Tak pokud jste taky milovníci kávy a šperků, přeju vám, ať se na vás v soutěži usměje štěstí!