Barevně umouněné štěstí

Jen pro Vás - fotka s umouněným kominíčkem pro štěstí, která vznikla, když jsem letos zdobila náš velký smrk ;-).
Moc Vám děkuju, že Vás tu mám a přeju Vám nejen krásné Vánoce, ale navzdory všem nelichotivým předpovědím i ten nejveselejší nový rok.
Vaše Vivi

Uklízej za světla a za ranního chladu

V "Tajných babiččiných radách" jsem se dočetla:

"Dobrá hospodyňka má na Vánoce nejen napečeno, ale věnuje svůj čas i úklidu obydlí, to abychom do nového roku vstoupili bez poskvrny. Lépe se pracuje za denního světla než při světle umělém, lépe za ranního chladu než do pozdní noci po celodenní únavě".

A protože uklízím jedině v pološeru, po celodenním běhání a v konejšivém večerním teplu, nějak se mi to vymklo z rukou. Porcelánová ozdoba se ocitla pocukrovaná na míse s vanilkovými rohlíčky. Nakonec - to můžete vidět na druhé fotce, všechno dobře dopadlo a věci jsou na správném místě, přesně podle pravidel. Příště dám ale na radu babiček, budu uklízet za ranního chladu a za světla a nebudu pít tolik punče!

Na závěr bych Vám ráda slíbila (protože slibem nezarmoutíš), že v novém roce tu s Vámi budu častěji. Mějte pohádkový, bezstresový poslední předvánoční týden a ve čtvrtek se tu ještě sejdeme. Do té doby si můžete vzít ty linecké koláčky z první fotky. Povedly se.

Vaše Vivi

Z mého deníčku: byl tam pěknej mikuláš

Mikulášský článek jsem si dnes nemohla odpustit, i když jsem ho napsala - na den přesně - už před 23 lety. Myslím, že by Vás mohl i po té dlouhé době pobavit. ;-)

Přestože jsou někteří z nás (ach, Vivi určitě) dnešní den v přímém ohrožení a v uších už nám nepříjemně znějí zvuky těžkých řetězů, věřím, že se ubráníme a čertovské vaky zůstanou prázdné (aspoň letos). ;-)

Hodně odvahy přeje Vaše Vivi 

Navštívit obchod

Domů na Vánoce

Pouštím si gramofonové desky - třeba tu s názvem "Vůně jehličí", piju spoustu punče a horké čokolády (všechno je to teď před Vánocemi povoleno) a čtu. A už první stránka téměř 80 let staré knížky "Domů na Vánoce - trilogie ze života jihočeského dítěte" mi přinesla úsměv na rty. Čtěte se mnou, píše se rok 1933: 

"Dnes, kdy podstatně změnil se veškeren náš život, často ani na vsi nevědí, jak žilo se v dobách v nichž železnice byla novinkou. Kdy ve vsích svítilo se tu a tam ještě loučí - kdy se předl len a kdy spojení se světem obstarávaly staré poštovní archy, nebo dostavníky, vozící pasažery často až do Prahy". 

Milé, opravdu moc milé je číst řádky z roku 33 a snad bych ani autorce nepřála, aby viděla, jak moc se svět stále mění a jak už pádícímu pokroku sotva stačíme. A tak Vám přeju, ať si v dnešní přetechnizované, přeorganizované moderní době dopřejete občas trochu klidu (třeba i návratem do dob minulých). Kdy jindy je k tomu lepší příležitost, než o adventu?! 

Vaše Vivi 

Možná se vám taky zdá, že mé staré knížce sluší nové skleněné jeřabinky z vánočního trhu...

Navštívit obchod

Jak potěšit bezruké prasátko aneb pondělní snění

Dát do velkého koše čerstvě upečené bagety, termosku s horkým čajem, do flaštičky trochu rumu pro zahřátí, navrch posadit bezruké růžové prasátko, přibalit ještě teplou deku, přes rameno přehodit brusle, vzít s sebou milého muže mého a jít někam daleko, kde to všechno sníme, vypijeme a ve zbytku času ve volné přírodě přišiju prasátku aspoň jednu jeho pacičku - tak přesně takhle si představuju dnešní ráno. A že to bude nakonec úplně jinak a pomašírujeme všichni do práce? Co na tom, tím se netrapte...stačí jen zavřít oči a sedíte na vlněné dece s námi ;-).

Krásné pondělí vám přeje Vivi, která má teď málo času, ale těší se, že se brzy u Vás staví.

Navštívit obchod

Začalo to nevinně

Původně jsem vám jen chtěla ukázat svoje nové rukavice, dost bláznivé na to, aby se do mého blogu hodily. Jenže jsem si řekla, že nejlepší bude, když vám je představím "v akci", a tak vznikl ten nápad, že si je obleču a půjdu v nich krmit koně. 

Napřed šlo všechno hladce. Koník vypadal příjemně a rychle jsme se spřátelili. Nabídla jsem mu tradiční koňskou laskominu (foto č. 1), ale z nepochopitelného důvodu cukr odmítl...až pak mi došlo, že kůň měl chuť na maso (foto č. 2) a jen věřím, že Santovi se nakonec podařilo utéct....

A kdo nakonec snědl všechen ten cukr? Kočka na mých nových rukavicích (foto č. 3)! Na dnešním příběhu vidíte, že ne vždycky jde všechno podle plánu, že koně si cukrem nezískáš, a že Vivi už zas porušila své pravidlo "dvou fotek k jednomu článku".

Přeju vám veselé pondělí ;-).

Navštívit obchod

Sněžní mužíci aneb pravda o Audrey Hepburn

Svět je vzhůru nohama. Akcie klesají, Řecko odmlouvá, koruna oslabuje a sněhuláci začali hřát. Obzvlášť té poslední zprávě se těžko věří, ale je to tak. Mé fotky jsou toho důkazem. Proto jsem si pořídila hned dva sněhové mužíky najednou, aby účet za topení nebyl na konci zimy tak vysoký.

A že neuhádnete, kdo si náušnice se sněhuláky spolu se mnou oblíbil? Jedna krásná filmová hvězda, která si sice za dob hojnosti potrpěla na Tiffanyho, ale sněhuláci jí sluší ještě víc. Už víte koho myslím? Jestli váháte, tak se podívejte SEM.

A jaké jsou vaše finty, aby vám nebyla zima? ;-)

 Jak vidíte, i sněhulák může zahřát. Pozadí fotky je z Velké knížky retro obrázků

Navštívit obchod

Sběratelství aneb "bez kabátu ani ránu, kabát přece dělá dámu"

Vivi se otočí za každým kabátem, kolem kterého projde, a který o sobě může říct, že je šik. Vivi je prostě "kabátková"... Mám doma černé i bílé trenčkoty, podzimní kostku, sportovní i elegantní kousky, extravagantní, které nenosím, ale nemohla jsem je nekoupit i takové, které už mají svá mladá léta za sebou, ale vyhodit je nemůžu (však to znáte). Moje sbírka se rozrůstá pomalu, leč utěšeně. A na fotkách můžete vidět, že jsem na letošní zimu docela dobře připravená.

A kromě kabátků s radostným výskáním shromažďuju:
- tuzexové panenky - knížky - roztomilé a legrační obrázky - ponožky (nejlépe s bambulkami) - koloušky - nálepky - papírové tašky a krabice všeho druhu - brože...(výčet končím né proto, že by to bylo všechno, ale už je mi to trapné). ;-)
Víte, jakou všechny ty věci budou mít cenu, až budu slavná? (Jen ještě přijít na to, čím se proslavit) ;-) A co Vy musíte mít v množství větším než malém?

 Vlevo - holandský kabátek (věřte nebo ne, ale na něj jsem si netroufla; možná ho v Amsterodamu ve vintage obchodu na náměstí někdy potkáte).

Zákaz televize - na tohle se nesmíte dívat!

Chci vás opravdu velmi důrazně varovat! Já osobně jsem skutečně vyděšená! 

Pokud nestojíte o temné sny, pokud netoužíte po žaludečních neurózách, bušení srdce, zrychleném tepu i dechu, jestliže se vyhýbáte situacím, které vyvolávají úzkostné stavy, nesmíte se dívat každý všední den od pondělí do pátku, na ČT2, v 18:20 na Příběhy Alfreda Hitchcocka tak jako já. Koukám se, zachumlaná pod háčkovaným plédem, občas si s ním přikrývám hlavu, pokaždé rozliju sklenku vína a po 30 minutách, které každý díl trvá, se už nemůžu dočkat, až další den, ve stejnou hodinu, v černo černé tmě opět zazáří televize, mistr napětí Alfred Hitchcock zase ukáže svůj stín a já budu moct opět všem říct, nač se nemají - pro klid své duše - dívat! ! ! Neděkujte za mé varování, byla to má občanská povinnost!

P.S.: A jistě chápete, proč jsem dnešní fotky trošku odlehčila. Naše žába a malá Kitty si z černých "hičkokovských" havranů nic nedělají a já chci být jako ony!

Tuzexová panenka...jak daleko jde pro hubičku

Další tuzexová kočka ze 60. let do mé sbírky (Kwik už znáte), která ke mně tentokrát putovala z dalekých, šírošírých krajů. Představte si, že před 50 lety mířila z Japonska do Tuzexu v Československu, ale z neznámých příčin na místo určení nedoputovala. A tak jsem tuhle starou fešandu získala se zpožděním půl století jako úplně "novou", zabalenou v celofánu. Krásná raritka. Její cena odpovídá přibližně týdennímu nákupu potravin - pochopí jen sběratelé tuzexových panenek ;-). Jak můžete vidět na fotce, panenka Georginka dává ráda hubičky. Ale ne každému. ;-)
Přeju vám moc hezký den a ať dneska nějakou tu pusu velkou jako husu dostanete! Vaše Vivi

Barevné kalhoty...nic pro srnu

O barevných kalhotách si srna myslí své a Vivi....ta si vzpomněla na červené kalhoty, které nosil její milý muž, když mu ještě kudrny lezly do očí, byl o pár kilo mladší a na tričku měl fixkou napsáno punk´s not dead. A pak si Vivi vzpomíná na sytě červené kalhoty, které kdysi zdědila po své mamce a celé je "módně" rozstříhala. Letošní léto byly zase plné obchody červených kalhot a zelených a růžových a žlutých. A Vivi se ráda dívá, když je má někdo na sobě a líbí se jí to, ale ví, že období červených kalhot si odbyla i se svým kudrnatým klukem už dávno.

A co Vy? Podléháte módě? Máte barevné kalhoty nebo aspoň porcelánovou srnku? ;-) 
P.S. Vivi si teď momentálně čistí hlavu na chatě u řeky, ale protože své milé čtenáře nechtěla připravit o pravidelný čtvrteční článek, máte ho tu - přednastavený. Slibuju, že jakmile budu mít čistění hlavy dost, zase se vrátím a hned skočím prozkoumat Vaše blogy. :-*

Naše srna není nejchytřejší, ale je hezká...

Navštívit obchod

Srdce (a kalhotky) na správném místě

Ráda bych vás při pondělku trošku rozptýlila lehce pikantním tématem. Srdce mám pevně na tom správném místě, ale s kalhotkama s radostí porušuju všechna módní (a asi i společenská) pravidla. Ráda je totiž nosím na krku. Pokud se nechápavě ptáte: COŽE?, pak je na místě vysvětlení. Tyhle bombardéz jsou z nalakovaného silikonu, houpou se na krátkém řetízku, nesmí se prát, nesmí zmoknout a navrhla a vyrobila je autorka Roe. Tísní se v mé šperkovnici s velmi drobnými, elegantními a jemnými šperky, takže pokud by někdo chtěl z mé sbírky pokladů poznat, jaká jsem, měl by asi v hlavě pořádný zmatek.

A německá otázka na vás (nebojte, nic intimního) - máte raději elegantische nebo extravagantische šperkische?

Jak vidíte, můj kalhotkový náhrdelník má mnohasměrné uplatnění, i když u pin-up girl z velké obrázkové knihy je přece jen o něco víc funkční než u mě na krku.

Vivi ve svém obchodě

Možná jste si mysleli, že Vivi je jenom japonská panenka z 50. let, která stojí na poličce v koupelně ve své zasněné stydlivé póze a nic nedělá...Ale kdepak! Vivi je náramně činorodá. Když se nikdo nedívá, ožívá a dostává se do pořádného tempa! Nevěříte a chcete příklad? Není problém - tak třeba nedávno Vivi otevřela svůj další internetový obchod, tentokrát ve vintage stylu. Je tam všechno, co má ráda. Kosmetické hýčkání, drobnosti pro radosti, sladkosti, doplňky nebo vintage šaty. A jak vidíte na fotkách, police jsou plné a Vivi je v jednom kole, protože svůj nový obchod hýčká a děkuje i svým milým pracovitým pomocníkům, bez kterých by jí bylo v e-shopu i na světě mnohem míň veselo! A moc děkuje taky Vám za skvělou podporu!

"Já nesnídám sám"...aneb to chce klid!

Nestojím o vředy, a tak snídám pomalu a dlouho, vyřizuju při snídani poštu (jen tu milou a příjemnou), čtu knížky nebo časopisy a snažím se start do nového dne "nepřepálit" ;-). A opravdu nerada snídám sama, takže pokud doma zrovna není nikdo dvounohý, přichází mi zpříjemnit ráno velký porcelánový koloušek Hužbert, kterého jsem kupovala přes inzerát jako "koloucha v pytli" a myslela jsem si, že bude docela maličkatý. A rozumí se samo sebou, že nejlepší kafe je od Mickyho ;-). Tak si pojďte se mnou pochutnat a nikam nechvátejte. Nebo se Vám snad už někdy stalo, že Vám práce utekla? ;-)

Hou hou hou, klídek a prima pondělí! Vaše Vivi.

Mám na sobě černé úpletové šaty, takže barevně zářit dnes musí aspoň moje okolí - na fotkách koloušek Hužbert, který nám věčně kouká do talíře;  "Mickey Mouse" hrnek s nejslavnější kreslenou myší; koblihy (už nejsou to, co bývaly); staré a skvělé vydání Elle s Karolínou K.  (je mnohem lepší než současná Elle, ale tak už to na světě prostě chodí).
Navštívit obchod

Mé návštěvy u Diora...aneb co mají umělci v koupelně

Chodím k nim každý den - k módním návrhářům, umělcům, fotografům, designérům, "obyčejným" lidem, modelkám, slavným kuchařům i malířům. Dívám se jim do skříní, do kabelek, do koupelen, do kuchyňských skříněk, do šuplíků i do šatníků. Mě to tak baví!

Představuju Vám můj zamilovaný, velmi originální web (blog), díky kterému můžete směle a bez pozvání navštívit stovky bytů a domů známých umělců téměř po celém světě. Nečekejte, že bude uklizeno; připravte se na prach i nevybalené krabice, na střeštěnost, nebojácnost a hravost. Zdánlivá nesourodost sběratelských hraček, levných věcí z blešáků, luxusních designových kousků, starožitností a kýčů vytváří dokonalou originalitu a domov s vtipem.
Za vším stojí bezva nápad Todda Selbyho, který už tak trochu žije s námi doma, a který všechny ty úžasné domácnosti fotí. O mé nejmilejší knížce, která s Toddem souvisí více než úzce, vám určitě někdy povím. Takže račte vstoupit do psí boudy, podívat se na velbloudy: tady a teď.

A víte, co mě na The Selby nejvíc baví? Že jde o konkrétní domy a věci konkrétních lidí bez stylizace pro fotku. Že Tod umí s odvážnou citlivostí vyzdvihnout i ty nejmalichernější detaily, že umí skvěle vyfotit i záchodovou mísu, že umělci nemají žádné hranice a je u nich tak barevno.

 Musíte vidět víc: www.theselby.com

Viviland - Země parfémů...příběh o rozmazleném nose

Všechny skleněné poklady naplněné omamnými vůněmi mě odjakživa přitahovaly jako magnet. Ale jak to tak bývá, ač mám pro ně slabost, můj nos nesnese téměř žádný parfém. Už u mě bydlely voňavé flakónky od Diora, Calvina, YSL, Jil nebo Very Wang; zkusila jsem i spoustu přírodních vůní, ale co Vám budu povídat, cítily se u mě jako ve špatném podnájmu, a tak šly vždy o dům dál. Nechápu to - můj nos je malý, nijak nápadný, tak jak je možné, že všechny pachy prožívá tak intenzivně? Jistě chápete, že jezdit v létě přeplněnou MHD nebo chodit do masny pro řízky je pro mě tabu.

Božská Marilyn se prý na noc oblékala jen do pár kapek Chanelu N° 5... Praktická Vivi však dodává: oblékněte si na Chanel ještě pyžamo, noci bývají dost chladné.

A jak asi voní mé milé čtenářky!?

Mé ráno obvykle nevoní parfémem, ale kávou a pocukrovanou koblihou - tyhle vůně totiž můj nos snese bezpečně.
První fotka: zleva Chanel, prostřední parfém je zimní orientálka (památeční, stará mnoho let - nepoužívám ji, ale takovéhle flakóny se zkrátka nevyhazují) a vpravo vidíte hřejivou vůni Alverde (zakoupila jsem z nostalgie proto, že voní stejně jako prostřední orientálka) ;-) A věřte nebo ne, mám také "Vůni štěstí" Prends Moi od francouzské značky Veld´s (přísun euforie při jejím používání je prý potvrzen výzkumy), jejíž flakónek je tak zrcadlově lesklý, že nešel vyfotit čili o štěstí nemůže být ani řeč :-).  

Divoké i sladké pouťování

Za pár dnů je u nás pouť a já nepeču švestkové koláče, ale vzpomínám.
Papírové růže ve střelnici (brok do pušky za 1 korunu), smích, křik, divoce hlasitá hudba, motání hlavy z kolotočů...3 cukrové vaty na jeden zátah, do toho barevné žužu, mandle v cukru, kukuřice a zmrzlina, bolení břicha a fosforově žlutý náramek na ruce. Tak taková bývala moje pouť.

Ráda jsem ve střelnici hrávala kulečník a těšila se na otázku silně nalíčené paní Střelničářky, kterou položila po sečtení skóre zapadnutých kuliček: "žvýkačku nebo samolepky?". Vždycky jsem radostně pískala, že samolepky (na ty si potrpím dodnes) a v ruce mi zpravidla nespravedlivě přistála ž v ý k a č k a (tehdy jsem se naučila, že ne vždy člověk dostane to, co chce). ;-)

Mnoho se toho na poutích událo, mnoho snědlo, mnoho vypilo, po bradě nám ledová tříšť tekla, ale do úst nenatekla. A jestli to naše žaludky ustály, tak na poutě chodíme dodnes. A pouťové pohádky je teprve začátek.

A co Vaše pouťování - bylo nebo je tak sladké a barevně zdivočelé jako má dnešní fotka? 

 Mám teď plnou pusu žlutého lízátka ve tvaru dudlíku (prodávají je na poutích asi 100 let) a je tak šíleně sladké, až to štípe a bolí, ale vydržím to! ;-)

Šašek počmáranej aneb když si Vivi hraje, zlobí

Kdykoliv se mi v dětství dostal do ruky časopis, vzala jsem fixy a už jsem malovala knírky, velké pusy, bradavice, štětinaté obočí, óbr brýle, vybarvovala rty a dělala na očích modré stíny (nejraději mužům, hercům a zpěvákům). Moje oběti byly po mém zásahu k nepoznání, muži se měnili v ženy, ženy v lochneské příšery a možná...že jste do časopisů malovali kdysi dávno i vy. Jenže mně to zůstalo.
A tak pořád usilovně kreslím fešákům na fotkách z drahých časopisů klaunské nosy a Tereze Maxové jsem včera udělala kozí bradku. Ale na svou obhajobu musím říct, že si moc ráda dělám legrácky i sama ze sebe. Na "polaroidce" vlevo mám rohy, knírek a pusu ve stylu "přijela tetička z Parisu" a můj (naštěstí neješitný) muž obdržel velikánské brýle a tři vlasy!

Tak tedy...pojďte si taky hrát, bez ohledu na barvu pleti, náboženské vyznání nebo věk. Chcete?

  
Vlevo na fotce: "polaroidky" z rodinného alba. Vpravo: pan Parádník (z časopisu Luxury Guide) s "mobilovým" přívěskem (dárek od milé přítelkyně). 

Zápisky z deníku aneb co by mělo raději zůstat skryto

Dnes tématicky...první školní den si žádá malou ukázku ze staletého deníku. Gramatiku, obsah, ani formu Vivi na začátku 2. třídy ještě neřešila, na obrázku si však dávala velmi záležet ;-). Tak se mnou pojďte nahlédnout do deníčku, který už toho hodně pamatuje, a  který by možná měl radši zůstat skrytý v rodinném trezoru. 

Užijte si dnešní prvozářijový den a už teď Vám můžu slíbit, že "Zápisky z deníku" budou mít pokračování, protože cokoli, co vyvolá alespoň letmý úsměv, by v trezoru prostě zůstávat nemělo.

A Vy? Máte schovaná nějaká školní psaníčka, sešity, deníky nebo obrázky z dob, kdy jste ještě vůbec neřešili obsah ani formu? ;-)

 "Můj školní den"

A je tady zase pondělí, jako každé jiné. Moje maminka měla jít k zubaři. Ale, protože musela napočtu tak nešla. Dostala jsem jednotku. Měla jsem radost. Mám nové rukavice a pravítko. Zítra jedeme na plavčo. Moc se těšim. Padá sních. Až bude sněhu dost, tak budu sáňkovat, stavět sněhuláka, bobovat a bruslit. Už se moc těšim."

Jsem very, very extravagant!

"Pojď si psát takové malé a nečekané dopisy pro radost", navrhla jsem své ušaté, nohaté a okaté přítelkyni z Prahy. A Míša odpověděla: "Ou jééés" anebo "Jupí!" (už přesně nevím, ale rozhodně její odpověď byla ve znamení nadšeného souhlasu). Tak jsme se my dvě vrátily do starých časů, kdy byl dopis často jediným, bezstarostně jednoduchým prostředkem k překonání vzdálenosti mezi lidmi...vážně existovaly doby, kdy nejezdila žádná auta, nebyly mobily a všichni žili v míru (přece tenkrát...než si ti dva kousli do jablka). A znovu jsme objevily, jak chutná lepidlo z poštovní známky (fuj). Nepotíme ze sebe žádné romány (ty si necháváme na "psaní všema deseti"), ale pošleme si kartičku s krátkým textem, nálepku nebo maličkatý dárek. Poměr úsilí a radosti 1:1000.

Psaní dopisů je dnes sice trochu neobvyklé a lehce extravagantní (klidně mi to vyvracejte), ale rozhodně zábavné a příjemně pomalé (to mi nevymluvíte). 

A co Vy? Oblizujete občas poštovní známky? 

 

Na fotce vidíte kousíček mýho pracovního "pultu".

Plechová krabička od Madam Stolz, dopisy (žlutý mi připutoval, fialový poputuje), poslední "maršmelou", tuzexová panenka Kwik a dřevěný medvídek na tužce.

Když v Holandsku černý holky tancujou...

Pestrobarevné africké krasavice by určitě uměly skvěle tancovat, kdyby byly bývaly nebyly sádrové a kdyby nemusely nehnutě stát za skleněnou výlohou jedné galerie. A protože o tanci s nimi vážně nemůže být ani řeč, soustředíme se v Holandsku na jiné věci:
Na nábřeží sedíme na rozviklaných dřevěných židličkách, jíme roční sýry a pijeme k nim bílé víno, házíme flašinetářům do čepice eura, kupujeme si od pouličního malíře v klobouku a pruhované barevné šále předražený naivní obrázek, hltáme zmrzlinu, odoláváme nákupu dřeváků, neodoláme stánkům s rybími pochoutkami a vaflemi s horkou polevou, fotíme v oknech cizích příbytků legrační sběratelské figurky a vzápětí máme jejich překvapeným majitelům co vysvětlovat ;-), obdivujeme, žasneme, hledáme mušličky, pořád někde platíme vstupné, zoufale málo spíme, jíme croissanty s máslem a zapíjíme je silným kafem, kupujeme si tulipány, už nestíháme bleší trhy, ALE...slibujeme si, že se do malých holandských vesnic i velkých měst brzy vrátíme...
(Toto bylo nejdelší souvětí na blogu napsané bez jediného nadechnutí.)

 A jaká byla Vaše dovolená nebo...kam se toužíte podívat nebo...na jaká místa se chcete vrátit?

 

Najdeš pět rozdílů?

Když jsem si kolouška na kupovala, čekala jsem, že to bude klasická retro figurka, která bude přesně tam, kam ji postavím. Dneska už se své naivitě směju. Koloušek je vždycky pouze tam, kde chce být on a docela chápu, že tentokrát se mu zalíbila má nová hořčicově žlutá taška do ruky. Pohodlně se do ní vejde, a když se vyšplhá nahoru, tak dobře vidí na celou domácnost. A mně se má kabelka líbí hlavně proto, že má zapínání jako školní aktovka a hrozně mě baví ji pořád dokola zapínat a rozepínat.

A teď by mě zajímalo, v jakých kabelkách si libujete Vy a jestli máte doma taky lesní zviře!?

Pokud máte rádi hru "najdi pět rozdílů" (já našla zatím tři), tak hrajte: 

 Kabelka "aktovka" v retro stylu, koloušek ze starožitnictví.

Kabelku najdete na: www.i-radost.cz

Léčivé diářové zápisky

Zapisuju si do svého obtloustlého diáře všechny pitoménky i věci vážné, závažné, k vyřízení, vyřízené a označuju je všelijakými hvězdičkami nebo žlutými puntíky. Odškrtávám si s úlevou splněné úkoly a povinnosti, abych vzápětí připsala deset dalších. A nejspíš to tak děláte taky. Mám ale ještě takovou jednu zvláštní věc, kterou si zaznamenávám. Někdy (a náhodou je to docela dost často) si píšu, že jsem šťastná. Pokud se tak cítím (příčiny jsou od těch nejmalichernějších, které si lze představit, až po ty zásadní), napíšu si do kolonky diáře "jsem šťastná".

Tahle dvě zapsaná slova mají skvělý léčivý účinek, pokud jsem někdy smutná nebo z plna hrdla naštvaná. Během takových černých chvilek mám pocit, že jsem nikdy nebyla veselá ani spokojená a rozhodně už nikdy nebudu....a pak se podívám do diáře a zjistím, že "jsem šťastná" byla zrovna včera a v pondělí a minulý týden hned dvakrát...a to mě rozesměje. ;-) Možná to stojí za pousmání, ale věřte, určitě to stojí za zkoušku...

A máte Vy svůj diář? A pojďte mi říct, co tajného si tam píšete, joo?

Na fotkách diář Elle - můj nálepkami vyšňořený parťák pro rok 2011.

Mladí páni v kamaších

Mladí parádníci v kamaších zaujali Grenvilla Wodehouse natolik, že o nich napsal knížku. A já jsem ji dostala od mého milého muže. Bornovy ilustrace nikdy nezklamou a co se obsahu týče, nechám se překvapit. Hned jakmile budu mít čas (plánuju pár volných chvilek na rok 2014), otevřu si "božolé", zalezu pod deku a budu číst.

A pár otázek na Vás, které mě moc zajímají - co zrovna čtete?, dokážete si udělat na čtení čas?, četli jste Mladé pány v kamaších?, viděli jste v poslední době nějakého pána v kamaších? (já zrovna před dvěma týdny a doteď se z toho nemůžu vzpamatovat).

 

Dnes je JEHO velký den! Nezapomněli jste?

Ať už mu říkáte "Evžen", "komp" nebo "starouš", dnes je jeho velký den. Má třicátiny a všichni do jednoho bychom to dneska měli oslavit. Utřít z něj prach, nablýskat klávesnici a být celý den s ním. ;-)

12. srpna 1981 se na trhu objevil první OSOBNÍ POČÍTAČ...PC...písíčko. Od té doby se změnil, zmenšil, zeštíhlel, zmoudřel a určitě ho ještě slibný vývoj čeká. Pro mě je pravou rukou. Potřebuju ho k práci i k zábavě, a proto se u nás dneska bude pořádně slavit. Špunty lítají, šampáňo teče proudem a náš drahý třicátník si o tom asi myslí své...

A co Vy a Váš Evžen? Oslavíte to s ním? ;-) Co pro Vás znamená počítač?

Tak takhle počítač vypadal ve "středověku".

Tuzexová panenka Kwik, holka jak má být

Moje retro sbírka tuzexových panenek ze 60. let se rozrostla. Malá Kwik je dárkem od milého muže mého k našemu velkému výročí. Víte, nejsem ten typ, který dokáže potlačit své nadšení a radost z dárku. Ten typ, ve kterém to uvnitř "vře", ale na jeho tváři jen jen elegantní úsměv. Kdepak. Moje radost, to je sousedova (tedy Klimešova) starost, protože těším-li se z něčeho, začnu poskakovat, zpívat, tancovat, objímat, líbat, smát se a běhat z pokoje do pokoje. 

Hned potom, co jsem se vyradovala, jsem šla Kwik umýt, protože na ní bylo těch 50 let, co je na světě, přece jen trochu znát ;-).

A jaká darovaná věc udělala v poslední době největší radost Vám? 

Láskyplná nástěnka

Nástěnky mám všude, kde je to jen možné. V pracovně, v kanceláři, v kuchyni...Jsou pro mě symbolem nových postřehů a radostí, které mi promění průměrné šedavé denní okamžiky v barevně inspirativní kolotoč. Dávám si na nástěnku úkoly, fotky, přání a nejkrásnější vzkazy. Tak zrovna dneska jsem v pracovně našla tenhle roztomilý žlutý "opičí" lísteček i s obrázkem od mého muže (myslím, že měl být malířem, ale minul se povoláním...) - ani nevíte, jak radostně nastartoval začátek nového dne.

Po objevení veselého vzkazu jsem v příjemnostech pokračovala - třeba voňavou kávou, Nutellou, kterou jsem ze sklenice jedla prstem (ty čuníku!), focením, dlouhou procházkou a konečně jsem si vystavila legrační pohled s opicemi Jamesem a Jacksonem z reklamy na Benetton. Maličkosti, ale potěší.

Máte i Vy své nástěnky? A máte také tolik malých denních radostí? ;-) 

Nástěnka je v podstatě scuknutí mého života do barevných obrázků, které mě inspirují nebo těší. Obměňuju je, a tak mi přináší pořád nové vjemy a nápady. 

Porouchané zrcadlo spraví čokoládová maska

Co Vám budu vyprávět - prostě mi prodali závadné zrcadlo. Tedy...někdy ukazuje s p r á v n ě, ale jindy - hlavně po ránu - je úplně porouchané! Byla jsem ho samozřejmě hned reklamovat a důrazně jsem žádala výměnu za nové, které bude k mému rannímu obrazu mnohem lichotivější. Ale místo opravy mi doporučili změnu kadeřnice..:-/

A tak jsem zkoušela různé tipy, triky, recepty a patlátka, až jsem ukotvila u několika přírodních a na zvířatech netestovaných výrobků, po jejichž používání se zrcadlo docela "srovnalo" ;-) Nuže, vítejte v rubrice Kosmetický vikýřek. Dnes Vám představím čokoládovou dobrotu, která je lahůdkou, ačkoliv se nejí. Čokoládová pleťová maska je zcela nekalorická, a pro mě znamená takovou pleťovou vzpruhu, že už je mým pěstícím partnerem asi 2 roky. Nanesu čokomasku, vlezu si do vany, vezmu Vojnu a mír a než mi román ztěžkne a spadne do vody (to je asi po 15 minutách), moje pleť je zase fit.

Takže se pak svého zrcadla klíďo píďo můžu zeptat: "Zrcadlo, zrcadlo, pověz, kdo je v zemi zdejší ze všech děvčat nejkrásnější"?... Nooo, a když zrovna nemá poruchu, odpovídá naprosto jednoznačně...:-*

Kde koupit: www.i-radost.cz