Setkávám se docela často s tím, že si o mě lidi, kteří mě neznají buď vůbec nebo jenom málo, nebo jen z blogu, myslí, že je můj život opravdovskou procházkou růžovou zahradou. Že se mi neděje nic špatnýho. A že jsem pořád veselá. Kéž by! ;)
Ne ne, když se ráno probudím, tak na mě nečeká vychlazená sklenka šampaňskýho (škoda) a podlaha není posypaná čerstvými plátky růží (neva), když jdu do koupelny. Měla jsem (a mám) spoustu problémů a trablů (to, že jsem hodně citlivá mi s nimi moc nepomáhá), párkrát jsem si prošla pořádnou zradou, ztrátou milovaných i (dočasnou) ztrátou sebe sama, velkou zdravotní krizí atd., ale troufám si říct, že všechny ty těžkosti, průšvihy a starosti mě posílily a udělaly ze mě lepšího a spokojenějšího člověka (byť to byla dlouhá cesta).
Mám pro vás dneska 5 zásadních věcí, který mi pomohly k ozdravení a k tomu, abych měla v životě víc radosti, řád a abych se cítila šťastná (ne celý den, každý den, ale prostě šťastná). Věřím, že tu někteří z vás najdete inspiraci nebo motivaci k zamyšlení.
1. Nelpět tolik na lidech a naučit se odpouštět
Oprostit se od toho, že se všema musím být kamarád a zadobře, byla úleva. Přijmout, že vážně není důležitý, co si myslí ostatní. Pochopit třeba i to, že je-li někdo rodinný příslušník, neznamená to, že to je hodný a přející člověk, a že když zmizí z mýho života, spadne mi obrovský balvan ze srdce. Nedělat si hlavu z těch, kteří mě nemají rádi, ale soustředit se na ty, kteří si váží mně a já jich, to je to, oč jde. Dál si užívám čas s mými blízkými a s kamarády, ale jsem taky ráda sama. Klidně i v kině nebo kavárně. Je to náramně osvobozující! Přesně vím, kdo jsem a kým jsem a mám zásady a přesvědčení, na který jsem pyšná. A dám je najevo vždycky, i když to rozhodně nebude vždycky populární - ale o to už mi naštěstí dávno nejde.
A ještě jedna věc. Naučila jsem se odpouštět těm, kteří mě zranili. Ne že bych odpustila ve smyslu, že bych s nimi pak chodila na kafe a přijala je znovu do svýho života. To už nikdy. ;) Zradíš, tak už tě nemůžu brát vážně a vážit si tě, ale odpustím ti. Odpouštím tak, že už ve mně není vůči nim žádná lítost, hořkost, že už se na ně nezlobím, a že pouštím pryč negativní emoce. Protože negativní emoce způsobují nemoce (a za to mi neřádi rozhodně nestojí). "Kvůli sobě odpusť druhým" (to není sobeckost, ale sebeobrana) - to je meine motto. ;) Takže zákeřnými hajzlíky už se nemíním zabývat, v jakýmkoli smyslu slova. Šetřme energii a čas na ty, kteří za to stojí. ;)
2. Dát si doma všechno do pořádku
Potřebuju mít doma čisto a voňavo, mám pak v hlavě klid. A potřebuju mít svoje věci a věcičky, kterých není zrovna málo, dobře zorganizovaný a pečlivě uložený. V úklidu každýho koutu domácnosti mi byla mentorkou a oporou Marie Kondo a teď mám domov, který miluju, a který mě baví i díky tomu, že má všechno svoje místo a řád.
A ještě mi dovolte na chviličku se vrátit k Marii. Zaujal mě recept jejího dědečka na dlouhý a dobrý život: “zachovávej jasný výraz, nezatěžuj střeva a kromě toho jen udržuj čistotu, abys byla zdravá.” Něco na tom je. ;)
3. Vážit si každý věci (a každý hezký chvíle), kterou mám
A nedílnou součástí ozdravnýho procesu je samozřejmě i vážit si života, všech hezkých chvil (i těch maličkatých drobností). Zdraví, život i obyčejnosti v něm nejsou samozřejmostí, ale dárek...snažím se na to pořád myslet.
Rambo má obrovskou spoustu kamarádů (miluje lidi i ostatní pejsky všech velikostí, ano, i jednoho vlkodava), ale upřímně - nejlíp si popovídá se svým lvem.4. Řád v životě díky panu pejskovi
13 let jsem podnikala a byla svou vlastní paní. Určovala jsem pravidla každýho svýho dne a přiznávám, byla to pravidla někdy docela benevolentní. Pracovala jsem sice do noci, ale taky jsem dlouho vyspávala. Tohle nebyl režim, který jsem si vysnila.
Roztomilý a šikovný štěně čivavy Rambo mi ale /kromě velkýho přátelství a parťáka do (ne)pohody/ dodalo v životě potřebný řád. Prostě chce v 6 ráno dělat skopičiny a pak jít ven, takže se během dopoledne přistihnu, že jsem už stihla spoustu věcí, který bych jindy měla hotový až někdy kvečeru. A taky mě dost utahá, takže spím i bez prášků, bez kterých jsem dřív neusnula. A místo do Sephory teď jezdíme všichni do lesa a užíváme si jeho vůni a dlouhých, hodně dlouhých procházek. Díky, Rambí! ;)
5. Poslouchat se a pečovat o sebe i o každý nový den
Žili jsme roky na nejrušnějším místě naší země - v Praze na Václaváku. A navíc v domě, který se skoro nikdy nezamykal (nonstop kebab a thajský masáže jsou viníky). Jakkoli jsem tam napřed byla šťastná a ve svým živlu, po těch několika letech jsem z tý divočiny byla pořádně unavená. Tak jsme se přestěhovali zase zpátky ke kořenům, do jižních Čech, do domu z 16. století, ve kterým má člověk pocit renesanční Itálie, a v něm do bytu, který je pro mě vysněným domovem a rozzářil se mi zas celý svět. Změna obvykle bolí a vyžaduje úsilí a zvednutí zadnice ze židle (jaj, je to nepohodlný), ale rozhodně je dobře se do sebe občas zaposlouchat a zjistit, co ta naše srdíčka fakt potřebují (a podle toho se pak zařídit).
Takže jsem zase zpomalila, ráno si melu čerstvou kávu, hodně vařím, pálím přírodní svíčky, nosím doma melange šaty, u kafe si dávám pleťovou masku, ráda si dělám čas na důležitý a milý setkání, víc čtu, píšu, mám spoustu plánů a radostí a místo televize mám doma gramec a elpíčka. A přitom opravdu stačilo jen se zaposlouchat...(do těch elpíček, ale hlavně - do sebe).
