neděle

Neotravuj, žij a nech žít aneb snadná cesta ke štěstí a zdraví

Dneska o zlobě a zášti. A taky o jídle. A kosmetice. O životě a radostech. O zdraví. O smrti. O malých příbězích. O přítomnosti a stavění hradů z písku. O lásce. O tom, že žít a nechat žít je základní princip. Dneska o všem, co jsem vám už dlouho chtěla říct...

Nějaký čas jsem pracovala v pražském hospici a starala jsem se i o paní, která před sebou měla jen dva týdny života. Bylo jí 40 let, byla moc krásná, milá a chodili za ní její dva synové, kterým ale nedávala kázání, co všechno musí udělat, až tu ona nebude, ani si nestěžovala. Jen s nimi žertovala a smála se. Na svém nočním stolku měla velikou sbírku voňavek a všechny knížky od Jaroslava Haška. Každé ráno se navoněla jedním ze svých parfémů, četla si a smála se "haškovskému humoru". Já měla na sobě bílý plášť, v kapse teploměry a zabedněnou hlavu plnou nevyřčených otázek. Jak se může tak smát? Proč se voní parfémy, když za chvíli umře? A ona se na mě jednou podívala, jakoby mi četla myšlenky, a řekla mi: "Dokud voním a dokud se směju, tak žiju!"

Rozumíte? Musíme se radovat - každý den z něčeho, z někoho, každá maličkost musí být důvodem, proč se ráno těšit na nový den. Žijeme, tak se voňme, smějme a neotravujme sebe i druhé tím, že budeme pořád jen něco zlomyslně kritizovat, dělat ze sebe všeználky a nakonec vlastně jen hlupáky. Ti, co nejvíc kritizují, nadávají a zarputile rozumují o chybách ostatních, mají obvykle za krkem největší špínu. Kritizovat je totiž ta nejjednodušší věc na světě. Ale umět se radovat, naplno žít a dát druhým trochu té radosti ze sebe, to je těžší, ale o to trvalejší a hodnotnější. To je totiž cesta ke štěstí (svému i ostatních). A když se ví, jak na to, tak je to dokonce docela snadné...



Nejdůležitější je teď
Užívat si přítomnost a nikam se nehnat, to je velký úkol. Podívejte na děti u moře, které staví hrad. Staví ho právě teď, se zápalem, s obrovským zaujetím. Nepřemýšlí jako my dospěláci - vždyť zafouká vítr a bude po stavbě, marná snaha, ztráta času. Né, děti staví pro tu chvíli, pro tu radost z okamžiku. 
728x80-heroes.png
Dělejme to taky tak, užívejme si cestu, nejen cíl. Cíl je totiž příliš spojený se slovem "až". Až se vdám, až dostavím dům, až budou děti velké, až budu v důchodu, až budu mít víc peněz. je potřeba škrtnout ze slovníku a hlavně z hlavy a naučit se žít přítomností. Protože "teď" je jisté, zatímco "zítra" už být nemusí, přestože se mnozí z nás s legrační samozřejmostí a sebevědomě nesmrtelným pocitem chovají, jakoby měli od života předplaceno dalších sto let.



Poslouchej svoje tělo a dej mu, nač má chuť
Nejen já, ale celá moje rodina miluje zdravá jídla. Nakupujeme od farmářů vajíčka, brambory, pěstujeme zeleninu, ovoce i bylinky, na talířích se u nás nejradši servíruje kuskus, jáhly, černá čočka, cizrna, tofu, sója a další zdravosti. Není to žádná hra na zdravě uvědomělé občany, je to jen přirozený a svobodný výběr. Jíme to, co nám chutná a po čem se cítíme výborně a lehce.

Takže i když většinu mého jídelníčku tvoří dobroty, za které by se nemusel stydět ani největší "biozelenáč", neznamená to, že občas ráda nemlsám. Mám ráda čokoládu (a nemusí to být nutně ta "bio"), mám ráda růžové koblihy, lízátka s prskacím práškem, chutná mi šlehačka a strašně ostré chipsy. Nebráním se svým chutím, protože vím, že ve chvíli, kdybych si třeba řekla - "už nikdy si nevezmu nic nezdravě sladkého", nemyslela bych na nic jiného, než že si musím dát něco "nezdravě sladkého". Znáte to - zakázané ovoce láká nejvíc. A tak svému organismu nic neodpírám, nenutím ho k extrémům, poslouchám ho, chovám se intuitivně a přirozeně. 


Když se to myslí "dovopravdy"
Stejně tak jako s jídlem to mám i s kosmetikou. 90% mých koupelnových libůstek je bio, ale když moje srdce zatoužilo po tělovém mléku Chanel, poslechla jsem ho na slovo. ;-) Důvod, proč používám hlavně přírodní a bio kosmetiku není jen ten klasický (je to "zelenější", zdravější a tramtadárádádadáda - už jste to všechno slyšeli tisíckrát, ne?), ale znám lidi, kteří za ní stojí.

Ať už je to Dr. Hauschka, Bach, Apeiron nebo třeba Tiaré Tahiti, vím, že za značkami, obaly, krémy a písmenky jsou skuteční lidé. A nejsou to obchodníci s malými knírky pod nosem, kteří po večerech ze sejfu vyndavají měšce zlaťáků a přepočítávají zisky. Jsou to lidé, kteří to myslí doopravdy. Lidé, kteří se snaží dostat do povědomí a do koupelen lidí přírodní kosmetiku, protože jí věří, protože za ní stojí tělem i duší. Jsou to lidé poctiví, velkorysí a neuvěřitelně přátelští. "A vo tom to je".



Udělej aspoň málo, když nemůžeš udělat víc. A když nechceš, nedělej nic.
Ať už člověk žije jakkoli, ať už je zapřisáhlý vegetarián, rozený bio-eko-recyklovatel nebo neřízená střela, která kašle na pravidla, na přírodu i na lidi, nechme to tak. Nikomu nic arogantně nevnucujme, nerozkazujme (heslo "poručíme větru, dešti" už tu kdysi bylo, tak neopakujme stejné chyby) a neplácejme ostatním na hlavu "svoje pravdy". Starejme se v první řadě o sebe, zametejme před svým prahem a teprve pak se starejme o druhé (ale ne ve smyslu pomluv a zloby, ale starejme se o ty, kteří to potřebují).

Žijme tak, aby nám bylo v našich životech dobře, zdravě a šťastně. Abychom se mohli každý den (samozřejmě po tom, co se trošku nalíčíme) s radostí podívat do zrcadla. Neubližujme ostatním lidem, zvířatům (co by tomu opice Soňa a pejsek Tomík řekli?), ani sobě. Mějme rádi život a všechno, co přináší...



Proč jsem se vzdala soutěžní výhry a přesto vyhrála
Tohle měl být původně příspěvek do soutěže Lohas. Z mnoha důvodů jsem se ale rozhodla vzdát se jakékoli možnosti na soutěžní výhru. Hlavním důvodem je to, že jsem si uvědomila, že vytváření podobných článků nemůže být motivováno nějakými věcnými cenami. Takové články se musí psát proto, že člověk to tak cítí, a proto, že chce ostatním něco opravdu předat a sdělit. A navíc - já už svou výhru mám. Je v dopisech, které mi od vás nosí pošťák, je v komentářích, je v e-mailech, ze kterých vím, že vás těší můj blog, že vás inspiruje k radosti, a že některé z vás dělá šťastnějšími. A pokud tenhle můj článek inspiruje třeba jen jednoho člověka k zdravějšímu a pohodovějšímu žití, tak je to další moje výhra.

Příběh na konec
Mám moc ráda starý příběh o muži, který na jedné mexické pláži házel do vody hvězdice, které odliv vyplavil na břeh. Házel je jednu po druhé zpátky do vody a jiný muž, který ho viděl, se ho zvědavě ptal, co to dělá. 
"Házím hvězdice zpátky do moře. Při odlivu uvízly na břehu a pokud je nehodím zpátky, leknou tady." 
"Ale vždyť na téhle pláži musí být tisíce hvězdic, nemůže se vám podařit všechny je zachránit, navíc tohle se děje na všech plážích po celém světě. Stejně tím tedy nic nezměníte." 
A záchranář se jen usmál, sebral další hvězdici, a když jí házel zpátky do vody, řekl: 
"Pro tuhle jsem to teď změnil!"...

Tak se držte a i kdybyste měli změnit k lepšímu jen jednu chvíli nebo jeden den jednomu člověku na celém světě, udělejte to. Nejde o to změnit svět, nejde o nějaký spasitelský syndrom. Jde jen o to, že když každý z nás udělá aspoň trošičku dobrého, tak z té trošky se stane něco velkého. A navíc - co dáš, to se ti vrátí - bumerang je dobrý vynález. ;-)


sobota

Můj pařížský diář...a co je v něm

Tak si právě sedím u jednoho malého kavárenského stolku, šimrající sluneční paprsky se marně snaží vnést do mého rozcuchaného účesu nějaký řád, před sebou mám nejdobřejší kapučíno ze sójového mléka, raw dort z bílé čokolády a malin, lidi kolem švitoří a smějí se nebo se pošťuchují, vedle mě si navzdory slibu, že dneska nebudu utrácet, spokojeně hoví papírová taška s dnešní kořistí - dvoje hedvábné šaty...jedny v odstínu indigo a druhé v nebesky modré barvě (ach, bůh to vidí, ale...chápe mě) ;) a na klíně mám červený pařížský diář, do kterého si píšu úplně všechno, co mě napadne (a že toho je teda vážně požehnaně).

Pan Pravý

Když jsem červený deník C'est la vie uviděla, věděla jsem, že on je ten pravý, pan dokonalý. Že on bude ideálním stylovým nástupcem po mém předchozím sešitu na úžasnosti, který už je plný až po okraj. A taky jsem věděla, že se k němu bude perfektně hodit červená rtěnka v "barvě Champs-Élysées" . Tak mám obojí a...nejen to...


Na moment v Paříži

Zkrátka nakonec jsem toho nakoupila mnohem víc (ty červené deníky dokonce dva, protože prostě do foroty...) ;), i když jsem se rozhodla od příštího měsíce roku šetřit (ale do tý doby si přece musím udělat pořádný zásoby, abych v době šetrnosti nestrádala, že?). Takže teď si připadám (i díky makronkám z naší cukrárny) jako kdybych se ocitla aspoň na chviličku v mém oblíbeném městě, ve kterém mi září oči jako nikde jinde...


To jsou ty chvíle

Ty chvíle, kdy si udělám dobrý čaj, vezmu do ruky puntíkatou propisku (která byla součástí deníku) a píšu a vymýšlím a maluju a raduju (se), by hledaly konkurenci jen těžko. Teda, nechápejte mě špatně, nejsem žádný školomet ani introvert, co se zavírá doma a poeticky deníčku sděluje, jak je svět těžký a lidi v něm nenapravitelní. Já mám svět a lidi v něm moc ráda a těší mě být venku, bavit se, odpovídat na mrknutí úsměvem, popíjet kafíčka a blbnout na koncertech pod širou oblohou, ale když se chci odreagovat, neznám nic lepšího než svůj diář nebo deník.

Pojďte, nalistujeme si teď pár stránek...


O čem?

O čem můj červený deník je? Víte, vlastně o všem. O tom, co mě těší a zajímá, o snech a o krocích a plánech, jak je uskutečnit, o tajných přáních a všech možných nápadech (i těch úplně bláznivých...ty jsou totiž nejlepší), o mých láskách (teda...muže mám jednoho, ale pak jsou tady herci a parfémy a knížky a filmy a to všechno patří mezi moje lásky); zkrátka o životě a taky o tom, co chystám. Vlastně je o všem hezkém. O všem dobrém a pozitivním. Jinak by (pro mě) nemělo smysl ho psát. 

Vím, že když je mi smutno a mám pocit, že nic nemá cenu a do ničeho se mi nechce (i takový dny jsou), podívám se do svého sešitu na úžasnosti a jen zírám, kolik mě toho vlastně baví, kolik plánů mám a kolik barevných stránek jsem dokázala nadšeně popsat, když mi bylo hezky. A hned je to lepší, o moc. Je to jako s těmi mikinami, co se prodávají a co je na nich vytištěný nápis "Life is hard". Já vim, všichni to víme, že život není peříčko, ale tím, že si to "napíšeme" na mikinu, si ten těžký život moc neulehčíme. Proto říkám - myslet pozitivně a věřit, že život je takový, jaký si ho uděláme i jaký si ho promítáme do svých sešitů.


Najdete u mě snad všechna možná témata, takže v mém deníku nemůže chybět ani to "filmové". Ráda si zaznamenávám, jaké filmy bych chtěla vidět, pak ty skvělé, které jsem shlídla a pak na ně ještě dlouho myslela a pak tu mám i krátkodobé zápisky věnované filmům, které dobře znám, ráda mám a které chci v nejbližší době vidět. Že mi nestačí jen psát, ale že si k tomu ještě ráda lepím a maluju (třeba kovboje v modrém), to není žádné tajemství, to už ke mně a mým zápiskům patří. 


Víte, o kolik je podle mě den hezčí s dobrou muzikou? O toliiiik (a teď se rozmáchávám rukama, jak nejvíc to jde...až ke stropu; asi jako když rybář ukazuje, jak velkou rybu chytil). Muzikanta mám doma, takže když hraje na svou červenou Fendrovku, já tancuju. A taky pořád (někdy radši jen v duchu) zpívám a celé dny poslouchám Deezer, kde jsou miliony skladeb a interpretů a ti, kteří mě něčím zaujmou nebo právě vydali nějakou hudební novinku, se ocitají na listech mého sešitu (stránka vlevo), abych na ně nezapomněla.

A pak si taky poznamenávám, jaké obchody mě v kterém městě nadchly, abych příště věděla, kde jsou. Šikovné je, když mají na pultech malé letáčky, to pak stačí leták nalepit do sešitu a je to. Tady třeba mám (stránka vpravo) vlepený letáček vintage butiku Chine Machine (100 Rue des Martyrs) v Paříži, který mě okouzlil. Už zdálky na vás mávají jeho sytě modré dveře a uvnitř pak vyšívané pantoflíčky, hedvábné šaty, starobylé kamenné zdi, desky, malé tlumené lampičky, které svítí na zarámované fotky módních ikon a s prodavačkou se dorozumíváte opičími zvuky a gesty, protože ona nepobírá vaši francouzštinu a vy zas její angličtinu (no, zkrátka jazyk "rukama nohama" je nejspolehlivější). 


A taky si do sešitu lepím cukrovinky. To je taková trdlovina, která mi zůstala z dětství, kdy byly dobroty v krásných obalech cenností, kterou vozili "tetičky" z Německa nebo z pražskýho "tůzu". Tak to dělám dodnes, že si sem tam nalepím něco k snědku (teda papírové něco, co z laskominy zbylo) a připomínám si tím nejen nějakou dobrou chuť, ale i místo nebo zážitek. A Andy Warhol je tu proto, že je to můj oblíbený rozcuchaný génius, jehož pozitivní vztah k mlsnotám je hlavní důvod mých sympatií k němu (teprve až potom obdivuju jeho tvoření). Pokud neznáte jeho příběh, "jak naplnil svůj pokoj sladkostmi a proč", tak si někdy udělejte hezké odpoledne a zaskočte si do antikvariátu pro jeho knížku Od A k B a zase zpět.

Je tam toho v tom mém sešitě ještě tisíc, ale o tom snad zase až někdy příště...;)


Loučím se s vámi pro dnešek pohledem na moje malé poklady: červené deníky C'est la vie s puntíkatou propiskou, červená rtěnka v té nejlepší pařížské barvě (a drží na rtech jako přibitá), parfémová voda Annick Goutal Petite Chérie a pruhované tričko.

PS: koťata, pokud by vám odkazy náhodou nefungovaly (dost z vás mi to psalo), zkuste si článek otevřít v jiným prohlížeči (já používám Firefox a šlape to jak má) a obnovte stránku kliknutím na F5 (nebo Ctrl+F5). Salut! ;)


Jak to udělat, aby se vaše cíle a předsevzetí do puntíku splnily

Zapátrala jsem ve svém archivu a objevila článek, který jsem zaktualizovala a doplnila, ale jinak je pořád tak platný a čerstvý, že zaslouží připomenutí. Zase jsme směle vykročili do nového roku a ten je před náma úplně čisťounký, jako prázdný list papíru. Dost vzrušující.

Nejsem si jistá, jestli už jste to slyšeli, ale letošní rok bude absolutně úžasný - já jsem si to totiž usmyslela; jsem o tom přesvědčená a taky v to věřím, což je půlka úspěchu. No a na tý druhý půlce se bude muset máknout, to bude chtít zvednout prdýlku ze židle a pustit se do práce a do plnění svých tužeb, přání a cílů. Každý den, pěkně krok za krokem, kousek po kousku. A nejlepší je začít s tím ještě dneska a udělat si z toho příjemnou záležitost.

Jak říkají Ester a Jerry Hicks: "dnes budu vyhledávat důvody k tomu, abych se cítil dobře". Tak vyhledávejme, ostražitě, s radostí a rozzářenou duší a při tom se pojďme podívat na moje tipy na to, jak splnit svoje letošní cíle.


 

7 tipů, jak si konečně splnit svoje cíle a předsevzetí


1. Dávejte si malé a reálné cíle
Když si na začátku roku, plni optimismu a naděje, dáváme přehnaně velké cíle, většinou končí za pár týdnů v zapomnění, protože je to prostě "moc těžké". Neklaďte si nástrahy v podobě velkolepých cílů jako "zhubnout", "najít si práci", "přestat kouřit", ale rozdělte si svoje přání na dílčí cíle. Místo "zhubnout" si dejte za cíl třeba zdravěji snídat, nejíst pozdě večer, alespoň 5 minut denně si zacvičit. Malé cíle s dílčími úkoly, které postupně zvládáme, přináší radost z úspěchu a motivují, aby se nám na sobě chtělo dál pracovat.

2. Diář to jistí
Rozdělte si svoje cíle na malé každodenní úkoly, ze kterých si vytvořte zvyk a zapisujte si je poctivě do diáře nebo spešl sešitu. A pak se přimějte každý den zkontrolovat, jestli máte splněno. Já mám kromě toho ve svém diáři (na začátku týdne) ještě další nezbytnou kolonku: "Tři nejdůležitější úkoly na tento týden". To mi pomáhá určit, co je v daném týdnu opravdu zásadní, takže se mi už nemůže stát, že na konci týdne "nula od nuly pošla" a že jsem neudělala (z toho důležitého a zásadního) vlastně vůbec nic. Mám to zkrátka pod kontrolou.

3. Orientujte cíle na své štěstí a nebuďte jako vysavač
Dejte si takové cíle, které obohatí váš život a díky kterým se posunete dál. Nebojte se něco změnit, když máte pocit, že se pořád plácáte na jednom místě. Zastavte se, rozhodněte se a pak se do toho pořádně pusťte. Chci si pořídit robotický vysavač (né, nejsem tak líná, ale robotopomocníci v domácnosti mě baví), a tak jsem si pročítala plno recenzí. Podle nich se většina robotovysavačů motá v kruhu, vysávají tam, kde už byly a prostě bloudí. Někdy se chováme úplně stejně. Tak proto radím - "vypnout a zapnout" - věřte mi, je to dobrá rada pro elektro i pro nás.

I Tomíček ví, že letos dokáže všechno (třeba i jezdit na kole), ale musí na to jít chytře a s dobrým plánem.


4. Buďte konkrétní
Cíle jako "víc se věnovat rodině", "líp si organizovat čas" nebo "být konečně šťastný" jsou sice chvályhodné, ale tak abstraktní, že nejdou pořádně nijak uchopit. Nahraďte je konkrétními úkoly, zvolte jednoduché a jasné cíle, kterých není těžké dosáhnout, a které vás postupně dovedou k tomu, že se vaše velká přání začnou plnit.

5. Každý den udělejte něco
Jděte ke svému cíli tak, že se mu budete věnovat třeba jen 5 minut, ale zato každý den. Pěkně krůček za krůčkem. Je lepší začít pomalu, zlehounka a postupně se dopracovávat k lepším výkonům, než přepálit start a za chvíli zase "sedět na zadnici" a nedělat nic. Možná plánujete víc cestovat, ale trápí vás špatná angličtina, tak noste kapesní slovník pořád při sobě. I 3 naučená slovíčka při cestě tramvají jsou lepší než nic (a 3 slovíčka denně, to je 1095 slovíček za rok). Možná se chcete naučit líp fotit, tak noste svůj foťák pořád u sebe a každý den udělejte aspoň jednu fotku (uvidíte, jak se se svým fotoaparátem za těch dlouhých 365 dní v roce perfektně sžijete). A navíc budete mít z vašich malých každodenních pokroků potěšení a to se vždycky počítá.

6. Škrtněte bod číslo 5 a udělejte to úplně jinak
Udělejte to tak, že se do svých cílů vrhnete ne po pětiminutovkách, ale na drsňačku úplně po hlavě. Chcete začít vstávat o hodinu dřív? Prostě si nařiďte jednoho dne budík na vysněnou vstávací hodinu a vstaňte. Je to jako ledová sprcha, ale někdy se vyplatí do vody skočit bez osmělování. Udělat čistý řez...to je taky dobrý způsob, jak konečně něco fakt změnit.

7. Odměňte se
Jó, tak tohle teda můžu. To je na cílech to nejlepší. Třešnička na dortu. Po každém splněném cíli (jasně, klidně i v jeho dílčích krocích) by měla přijít odměna, která navíc dobře poslouží jako "motivátor". Ať už si jako odměnu zvolíte den volna, nový puntíkatý hrnek, hezkou knížku nebo vytoužený parfém, bude vám připomínat, že jste dosáhli svého cíle, že se vám něco opravdu podařilo, a že na sebe můžete být pyšní.


Přeju vám, aby se vám letos všechno povedlo, a pevně věřím, že vám můj článek pomůže utřídit si myšlenky a třeba si do svých diářů zapsat takové cíle, které se vám opravdu podaří splnit. Jak s oblibou říkám - je to jen v našich rukách a to je přece velká výhoda. ;-)