Zaručené tipy pro váš strašný den, které nestojí skoro nic

Vítám každou příležitost, která mi v otevřené dlani nabízí něco neobvyklého, vybočení z normálu a z rutiny. A nemusí to být hned dvouměsíční dovolená na Tahiti. Spokojím se i s jahodovým dortem a banánem v čokoládě místo zeleninového oběda (úplná stravovací rebélie), neplánovaným výletem (do obchodního domu, prosím), pyžamovým dnem (ó, nicnedělání, to je fajn) nebo dárkem, který nečekaně objevím pod snídaňovým šálkem (Jiříčku, hodil by se mi nový zlatý řetízek)...zkrátka je toho hodně, co dokáže všední den přelepit nálepkou "výjimečný". A jsem sama překvapená, že mezi takové věci jsem (letos poprvé) zařadila i dnešní keltsky strašidelný den - Halloween.

Opravdu je to poprvé, co mám 31. října chuť vydlabat dýni, následně udělat dýňovou polévku, namalovat si tlustý knírek, pustit si Psycho a trošku si zkrátka zastrašit, protože se mi zdá, že bez ohledu na to, zda jsme odpůrci nebo milovníci Halloweenu, je prima si užít den trošku jinak.

A protože jsem zvyklá ze všeho si vybrat to pěkné, tak mám ve svých nadcházejících plánech jasno - 2. listopadu (o svátku Všech svatých neboli o Dušičkách) budu klidně, nostalgicky a s láskou vzpomínat na ty, které jsem měla tolik ráda, ale už je nemůžu obejmout. A naopak dneska budu řádit (už za chvíli na pár dní odjíždím); a abych tu za sebou nechala něco pro vás, tady jsou strašidelné halloweenské tipy, jak si užít dnešní nebo kterýkoliv jiný den, ve kterém se chcete bát. ;-)

Varování! Následující řádky a fotografie nejsou vhodné pro bledé tváře a slabé povahy!

Něco strašného k historii a k dekoraci

Baví mě historie a kořeny Halloweenu, které sahají až do 5. století, do Skotska a Irska ke starým Keltům, kteří se 31. října loučili s teplými dny a oslavovali příchod zimy. Noc z října na listopad byla magickým a tajemným zlomem mezi světem živých a mrtvých (už se bojíte?). Duším zemřelých svítili na jejich cestu do pokojného světa záplavou ohňů, proti zlým duchům se chránili maskami a převleky a to všechno bylo součástí bujarých a veselých oslav (to já ráda). A tak jsem si na počest veselých Keltů doma vytvořila netradiční dekoraci. Pomalovala jsem zlatou barvou okrasné dýně, vytiskla si fotku z kultovního záběru filmu Psycho a malý nožík namočila do krve. Hůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů...

Něco strašného k vytištění

Jen tak pro legraci si můžete tady stáhnout a vytisknout strašidelné pozvánky.

 Něco strašného ke čtení

Hrůzyplný večer prožije každý, kdo má ve své knihovně Agathu Christie. Posaďte se do ušáku, uvařte si horký čaj a přitiskněte k sobě svého oblíbeného plyšového medvěda (já k sobě tisknu podzimního trpaslíčka pana Řepu, kterého jsem si přivezla z Paříže)...s Agathou to totiž bude hodně dlouhá noc.

Něco strašného k dívání

Když něco mysteriózního filmového, tak rozhodně Psycho. Píše se rok 1960 a zvučná jména jako Alfred Hitchcock, Bernard Herrmann, Anthony Perkins nebo Janet Leigh jsou připravená vám k vašemu popcornu trochu zahrát na nervy...Norman Bates a jeho děsivé tajemství, které všichni už dopředu ve filmu Psycho známe, ale stejně se na konci vždycky koušeme do rtů (nebo ne?).

Něco strašného k snědku

Nejkyselejší bonbóny na celém světě Chupa Chups vám udělají tak strašidelný výraz ve tváři, že ušetříte za halloweenské masky.

Doufám, že jsem vás dneska svými strašně strašidelnými tipy a mou hrůzoděsnou dýní příliš nepolekala a slibuju, že v sobotu budu zase hodná (tedy né úplně extra hodná...prostě tak, jak jste zvyklí) ;-).

Do zlatých šatů oděná aneb finálová zpověď

Před pár dny ke mně dolétlo nečekané překvapení - jsem ve finále Blogerka roku v kategorii Life. Jakmile jsem zavřela udivenou pusu, vlil se mi do tváří ruměnec, zatancovala jsem si krátký Tanec štěstí (někdy vám ho předvedu) a vzápětí mi došlo, že za umístění ve finále vděčím právě vám. A to nejen díky vašim hlasům, ale hlavně proto, že vy jste ti, kdo dávají mému blogu smysl a mně samotné velkou motivaci a chuť do focení a psaní. Tak trošku bilancuju...
Na blogerské židli se vrtím už dva a půl roku. Mým cílem od samého začátku bylo vytvořit místo nejen pro inspiraci, ale hlavně pro radost. Proto tu nikdy nepíšu o starostech, nevnáším sem "těžká témata", pomluvy, křivdy ani mračení. Toho je všude plno, ale tady je trochu jiný svět. Svět, kde si nikdo ničím neubližuje, svět, kde se zpívá, tancuje, kde se pouštějí desky, kde si i dospělý člověk může beztrestně hrát, snít a aspoň na chvíli si nedělat vrásky na čele. Ať je vám tu dobře - to je smysl, to je cíl, to je moje cesta. A vy po ní jdete se mnou a pomáháte mi. Nikdy bych si nepomyslela, že tu potkám tolik virtuálních přátel (a patříte mezi ně i vy - tichouncí čtenáři, kteří nemáte potřebu komentovat, ale já o vás vím a jsem za vás moc vděčná). A tak si dál přeju, aby vám můj blog přinášel hezčí den (včerejší, dnešní i zítřejší) a tím pádem i hezčí život. Neskromné přání, já vím. Ale taky vím, že přání se plní, když se na tom poctivě maká ;-).
A na závěr mi nezbývá, než vám ještě jednou poděkovat a pokud máte můj blog rádi, můžete ho něžně popostrčit na stupeň vítězů svým vzácným hlasem a podpořit mě tady.

Na začátku blogování, když jsem tu byla úplně nová a sama, jsem se cítila jako nahatá v trní. Dneska - díky vám - jsem se konečně osmělila obléknout si zlaté šaty, začervenat se a užívat si, že jste tu se mnou. Děkuju. ♥

Mé bydlení v Paříži...pojďte nakouknout

Nedávno jsme tu společně udělali roztomilé přiznání, že rádi nakukujeme do cizích kabelek, kosmetických taštiček, koupelen a příbytků, a tak mě napadlo, že by vás, kdož jste zví(ě)daví, mohlo potěšit pozvání na krátkou návštěvu do pařížského bytu, ve kterém jsem se na čas ocitla. 

Bydlela jsem se svým mužem v bytě u tety Jarmily, která v Paříži žije už téměř 50 let. Teta je pozoruhodný, skromný a úžasně milý člověk a my jsme byli moc rádi, že s ní můžeme trávit hodně času, protože to se nám nikdy předtím nepodařilo. Prostřednictvím jejích tipů jsme poznávali Paříž z úplně jiných úhlů a stran (a já si žádné z těch kouzelných, málo turisticky známých míst nenechám pro sebe a na jaro vám tu připravím menší seriál), chystala nám voňavé snídaně a znamenité večeře, při kterých jsme si povídali, prohlíželi staré fotky a postupně odkrývali její příběh, který začal v Čechách, pokračoval životem v Anglii, přebrodili jsme se i Indií, Amerikou, kde žila 6 let a skončili jsme tam, kde jsme začali a kde nám bylo dobře - u jídelního stolu v Paříži. Uvědomila jsem si při tom všem, jak moc důležitá a obohacující jsou rodinná setkání a je úplně jedno, jestli se odehrávají v Paříži nebo v Ptákovicích.

Ale už dost povídání. Teď vám půjčím svoje korálkové pantofle, které mi na trhu koupil můj muž hned první den pobytu, a které už se pak ode mě nehnuly téměř ani na krok. Jsou pohodlné, měkoučké a myslím, že se vám v nich bude chodit stejně dobře jako mně. Tak pojďte...

Tak tady to je - 2. patro.

Teta má ve svém bytě moře knížek, jsou všude, kam se podíváte. A rozhodně není jako ten mnich, co měl mnoho knih a nevěděl, co je v nich. Nejenže má svou úctyhodnou sbírku knížek téměř celou přečtenou, ale některé knižní kousky dokonce sama napsala. Hodně inspirativní.

Balkón, kam bych se, kdyby byl můj, za každou cenu snažila vměstnat mini židličku a mini stoleček a pak bych tam seděla (v černém roláku!), pila litry kávy, asi bych i kouřila (to víte, bohémská spisovatelka v Paříži), pozorovala rušný život, okusovala propisku a tvářila se šíleně "dekadentně". Ale moc dlouho by mi asi takové ponuré tváření nevydrželo (však mě znáte), takže bych škrtla temné zápisky mé první (velmi útlé) knihy a radši psala ódy na radost. Tak teď jen škoda, že ten balkón není můj.

Ložnice s modrými závěsy, voňavými peřinami a velkým oknem - páni, tady se zdály sny!

Na mém nočním stolku bylo všechno důležité (jistě mi rozumíte).

Noční pohled z balkónu. Ach ano, barevná světýlka vždy a všude, prosím.

Z jídelny se nám odpoledne naskytl často stejný pohled - typický francouzský knihkupec v purpurovém roláku sedící v omšelém krámku, který nikdy neotvírá před polednem. Na druhou stranu, když jsme se večer vracívali domů, ještě pořád ve svém malém obchodě byl, lehkovážně popíjel víno a vysvětloval kupcům, "Jak je důležité míti Filipa".

Hned za domem byla typická ulice s obchody plnými ovoce, ryb, uzenin, pečiva, sýrů a vína. A rušnost tamějšího života dokládají i roztomilé příběhy, jakože si dcera sýraře namluvila syna vinaře (mají krámek naproti sobě), a teď mají nejen dvě děti, ale taky plné talíře výborných sýrových pochoutek a skleničky plné toho nejlepšího vína. Ještě by to chtělo přibrat do rodiny pekaře.

Nerada bych někdy skončila na dlažbě, i když na té, která byla na chodbě tetina domu, jsem si každý den postála aspoň chviličku docela ráda. I tehdy, když jsme se s tetou po nějaké době rozloučili a odjížděli tam, kde to přece jen máme ze všeho na světě nejradši...domů.

A ještě si dovolím drobnou vsuvku. V poslední době jsem si dopřála ještě jednu (tentokrát virtuální) návštěvu pařížského bytu - modelky a zpěvačky Lou Doillon a to sice díky mému oblíbenému Selbymu. Lou bydlí strašidelně a bizarně, ale třeba se u ní na chvíli (chvíle stačí) zabydlíte. Víc fotek jejího bytu tady.

Fotit se v Parisu u Eiffelovy věže, to "muší bejt". A když jsem líná a zdá se mi, že je proslulá věž daleko, tak si ji jednoduše domaluju - ne nadarmo mi narostl čertí ocásek (a taky dlouhatánské ruce, abych mohla svého muže pořádně obejmout). ;-)

Věci, které mě dělají šťastnou

Zdá se, že posledních pár týdnů prosvištělo takovou rychlostí, že se mi z toho vlasy rozcuchaly ještě o trochu víc, než je tomu u mě zvykem jindy. Líbí se mi, když je rušno a třeba i trochu zběsilo, ale teď, když jsem se vrátila z prosluněné Paříže, která na mě zapůsobila jako jedna velká pohádka, těším se, že si aspoň na jeden den vlezu do pyžama, budu si pouštět filmy, prohlížet fotky, zabořím nos do vašich milých e-mailů a komentářů, které jste mi tu po dobu mojí nepřítomnosti nechali, a zase budu trošku předělávat byt, protože jsem z cesty tak nainspirovaná, že se mnou šijí všichni čerti a toužím po pár změnách. Takže než si odpočinu a než se tu za několik dnů zase uvidíme, je tady šest věcí, které mi dělají radost. Věřím, že moje "maličkosti" budou inspirovat i vás.

Barevné laky na nehty, které jsem po dlouhé době vytáhla z mysli a pak i z krabice "odložených věcí". Se svými nehty mám letos na podzim úplně jiné plány, než je malovat žlutou, oranžovou nebo sytě růžovou, ale budou se mi hodit na květináč, který chci pomalovat své mexické kamarádce.

Malé obchůdky se šperky a šátky, to je moje velká radost a vášeň. Můžu tam strávit minutu nebo hodinu, výsledek bude pokaždé stejný - má rozzářená tvář a v tašce pár nových pokladů.

Už je sice sychravo, ale občas se probudí sluníčko a zasvítí okny k nám domů - třeba na mou novou LP desku a saténové pantofle. A když v takové chvíli ještě můj muž vaří v kuchyni kafe, mám pocit, že svět je úplně, ale úplně v pořádku.

Když jedeme navštívit mamku, taťku a dědu, nikdy neodjíždíme s prázdnou. Všechno je domácí - vajíčka, upečený chleba, patizony, rajčata, okurky, papriky ze skleníku a čerstvě nasbírané houby. Tak trochu ráj.

Kofola 1960 - retro jak vyšité. Tedy "jakoby retro". V obchoďácích se teď objevila Kofola v retro lahvích za cenu okolo 10,- a určitě stojí za to si ji hodit do košíku - ať už z nostalgie nebo jen proto, že je to limitka, která se na pultech moc dlouho neohřeje. A až vypijete temný obsah, můžete si z láhve udělat vázu tak jako v článku Jak si jednoduše a levně zkrášlit domov.

Polička, kterou mám v pracovně, mi dělá velkou radost, protože na ní často přibývají nové úlovky. Figurky, pohledy, kosmetika a parfémy (aktuálně Annick Goutal, Bach, Tiare). A když se mi zrovna nechce pracovat, chodím se k téhle poličce vonět nebo jen tak potěšit - kdyby mě někdo pozoroval, mohl by mě možná nařknout z toho, že u voňavé poličky trávím víc času než u pracovního stolu (pak mám mít nějaké pracovní výsledky, že?), ale mám velké štěstí - nikdo mě totiž nepozoruje, takže je to jen mezi námi. ;-) Mějte se moc krásně.

Na návštěvě u mě doma...moje koupelna

Chodíte na návštěvách rádi do koupelny a nenápadně se rozhlížíte po voňavých lahvičkách svojí hostitelky? Já se musím přiznat, že se vždycky těším, až si nenápadně odskočím a na chvíli se stanu koupelnovou špionkou. Pokud máte podobnou zálibu, třeba se rádi podíváte do koupelny ke mně. Tak pojďte, jste zváni do mého koupelnového budoáru...

Na začátek špionážní reportáže z mojí koupelny tu mám na fotce malou ukázku, jak to u mě vypadalo před rokem. Moje záliba v jednoduchém základu, který tvoří bílé stěny i police, světlé dlaždičky, krajkové zrcadlo a jednobarevné ručníky (nejradši mám bílé a tyrkysové), zůstává neměnná. Jediné barvy, které v koupelně mám, obstarávají květiny a poličky s mými koupelnovými poklady.

Existuje tolik možností, jak si koupelnu zařídit a já už v duchu pletu designovou nit, se kterou budu "vyšívat" v naší příští koupelně (ó ano, máme v plánu se stěhovat, ale nebude to hned). Ale ať si člověk koupelnu vyparádí jakkoliv, nejdůležitější je cítit se v ní jako v pravých luxusních lázních.

A když mluvíme o luxusu, nemyslím tím dlaždičky z pravého zlata (ovšem neodmítla bych je, kdyby mi je někdo nabízel) a umyvadla z toskánského mramoru. Mám na mysli luxus horké vany s bylinkovými olejíčky nebo naopak citrusové rychlé sprchy pro ranní elán, obklopit se milovanými vůněmi, trošku se rozmazlit kosmetikou svého srdce a mít kolem sebe hebké osušky, plápolavé svíčky a drobnosti pro potěšení. To je ten doopravdický luxus - udělat si z koupelny místo pro radost, oázu zkrášlování a vnést do ní kousek sebe.

Prasátko z Benettonu (původně přívěsek na klíče) je celé růžové a sametové, a přestože už ho mám hodně dlouho, pořád mi dělá milou dekoraci a úsměv na rtech. Baví mě malé vtipné drobnosti jako je tenhle sametový čuník, který má navíc i lehce "výchovný charakter" (kdo si neumyje ruce, na toho zachrochtá...nevěříte?).

Parádní lahvičky s voňavým (ideálně přírodním) obsahem se mi nikdy neomrzí. Každá má v mé koupelně své místo. Některé kupuju znovu a znovu, jiné ráda měním. Z nekosmetických věcí patří mezi stálice růžový pejsek se záchranným kruhem a pruhovaným tričkem (maskot od Victoria's Secret) a nahatá tuzexová panenka Vivi (ta holka je celá po mně).

Plechové cedulce "Nicht vergessen Zähneputzen" vděčím za to, že má v naší rodině každý zuby jako tygrrr, protože nikdy nezapomíná na jejich čistění (a tak tu cedulku radši nikdy nesundavám).

Bio kosmetika Bach, Dr. Hauschka a Monoi z Tahiti jsou mým oblíbeným přírodním kosmetickým pokušením. Ovšem když se chci rozmazlit i nepřírodní kosmetikou, ráda si dělám radost značkou Chanel (je to trošku marnivé, ale někde jsem četla, že prý žijeme jenom jednou, tak se tím pro jistotu řídím a neodsouvám radosti napotom; užívám si teď).

Z dekorativní kosmetiky pak u mě jednoznačně a bezkonkurenčně vede značka theBalm a jejich rozjasňovač Mary-Lou Manizer a neviditelný pudr Sexy Mama. Bez nich bych byla ztracená.

Záclona se saténovou stuhou a retro konvice s kaktusem (fotka dole) jsou takové malé drobnosti, kterými jsem svou koupelnu oživila v letních dnech (tak uvidíme, jestli mě budou bavit i v zimě).

Bílá kovová (závěsná) polička nad vanou, na které mám pár nezbytností, jako jsou svíčky, svícny a mořské houbičky.

Když se setmí, hned zapaluju svíčky. Občas i tehdy, když v koupelně nejsem. Můj muž je po mně zase chodí zhasínat (asi se bojí, že z nich vyskočí panáček Ohňopal a podpálí nám byt). Jenže já mám moc ráda ten pocit, když vejdu do koupelny a na umyvadle nebo na okně září světlo svíček...romantiš! ;-) Vlevo na fotce je tekuté mýdlo od značky L'Occitane a váza s květinami z hedvábí.

Parfém Vanilla Fields - to je taková stará vzpomínka na jednu sladce vanilkovou zimu...Jiné parfémy v koupelně nemívám - ty obvykle čekají na svou chvíli na mém toaletním stolku.

Ještě pár drobností, které mě v mojí koupelně těší. Malá mýdla "Les petits savons du midi", plechová cedulka s mokrým Felixem, parfém Vintage Love (hodně podobný vůni Vintage Bloom), dřevěný kulatý obrázek s ptáčkem, make-up Chanel Vitalumiere Aqua, který zbožňuju, a švýcarský zubní kartáček Curaprox.

Loučím se s vámi ještě jedním pohledem do minulosti - do mé koupelny v roce 2011.
*

PS: doufám, že jste si návštěvu u mě doma užili a dali jste si minimálně sprchu (nebo vanu?). Já teď plavu pořád ještě ve vaně v Paříži a dokonce už 5 dní nejsem na internetu (pro mě nadlidský výkon). Pokud budete mít nějaké dotazy, ráda vám na ně po návratu domů k Benovi (to je můj počítač) odpovím.

A teď mi nezbývá než vám popřát, abyste si užívali vašich (anebo klidně ještě těch mých) domácích lázní se vším, co k tomu patří. ♥

Na skok do Parisu

Měla to být taková fotorychlovka z Paříže, ale copak já umím být stručná, rychlá a minimalistická? Tak je tu nakonec hodně fotek a plno mého brebentění, ale stejně jste si na můj blog možná odskočili od denních povinností, takže je vlastně žádoucí, abyste tu setrvali co nejdýl, že? ;-) 

Ráda bych k vám poslala trochu říjnové pařížské atmosféry, protože ať už si myslím o Paříži cokoliv (mohli jste si o tom přečíst třeba tady), je to město, které mě vždycky lapí do svých sítí. Jako kdyby mi na hranicích dali malou růžovou lentilku a řekli: "tak, Vivi, hezky ji slupni - díky ní zapomeneš na puchýře, na únavu, na nehody i blamáže; budeš si pamatovat jen milé lidi, až pohádkově okouzlující místa, třpytivé obchody plné vůní a dortíky z roztomilých kaváren".
Pojďte se mnou na skok do Paříže, tak půvabné a příjemně výstřední, jak ji právě teď vidím já.

Ladurée - tyhle malé krámky se spoustou laskomin v těch nejkrásnějších krabičkách, s klíčenkami, nálepkami, parfémy nebo svíčkami mě zbavují veškeré soudnosti. Chci mít všechno, co se v Ladurée prodává (a chci to hned). Už jsem se tam několikrát snažila skrýt pod pultem, ale mají tam tak hloupě malé pulty, že mě vždycky hned objevili. Co se dá dělat, tak si tam aspoň koupím nějakou svíčku a krabici se sladkým pokušením.

Mysleli jste si, že pouliční muzikanti v Paříži jsou chudí? Jsou; ovšem jen do té doby, dokud nepřijede Vivi a nepřimaluje jim plný hrnec zlaťáků. ;-)

Mistři malíři se svými barevnými dřevěnými stolečky...někteří se jen usmívají, někteří zrovna někoho zaujatě malují a někteří mě pořád chytají za ruce a tahají ke svému stolku s čistým plátnem. Zatím jsem vždycky odolávala svodům jejich temper nebo tuší, ale tentokrát asi řeknu "oui".

Stará elpíčka, knížky, aktovky, pohlednice a drobné starožitnosti se nejlépe nakupují u stánků bukinistů na nábřeží Seiny. LP deska Jackson Five (na obalu uprostřed je náš malý Michael Jackson) musí každopádně skončit mezi mými letošními suvenýry. Do té doby si můžu "malýho Majkla" pouštět třeba tady.

Když stojíte pod takovým krásným oknem, na chvíli máte pocit, že se nemůže stát nic zlého. Čekáte, že se každou chvíli vykloní hezká Pařížanka a hodí vám v papíru zabalený baba au rhum (rumový dortíček) nebo rovnou své srdce, ale pak přece jen dostanete strach, aby přitom jejím házení nespadl truhlík s muškáty a jdete radši fotit pěkné okenice někam jinam.

Posílám vám z vysokánské Eiffelovy věže malý "nepravidelný verš":

Pomyslíte-li si, že na Eiffelovce každý se zasněným pohledem obdivuje půvaby Paříže 

a fotí z té velké výšky všechny čtvrti, stavby, řeky i nebe, 

překvapí vás Japonec, co fotí jen sám sebe. ;-)

Spolu s odpolední svačinou od Paula vám posílám ještě pohled do záhonu, do ulic i do jedné z vitráží v Notre Damu (do těch se dívám vždycky naprosto fascinovaně).

Zleva: staré francouzské puzzle ze stánku u Seiny, obrázek mlaďoučké Kate Moss ála Parisien a pohlednice.

Přestože je dneska na delší dobu poslední den, kdy jsem na internetu, o články po dobu mojí nepřítomnosti nepřijdete. Už za pár dní se v jednom z nich podíváte ke mně domů (říkala jsem si, že když doma nejsem, budete tam mít mnohem víc místa sami pro sebe...bude mejdan?). Mějte se krásně, opatrujte se a já jdu psát pohledy.