Dneska o zlobě a zášti. A taky o jídle. A kosmetice. O životě a radostech. O zdraví. O smrti. O malých příbězích. O přítomnosti a stavění hradů z písku. O lásce. O tom, že žít a nechat žít je základní princip. Dneska o všem, co jsem vám už dlouho chtěla říct...
Nějaký čas jsem pracovala v pražském hospici a starala jsem se i o paní, která před sebou měla jen dva týdny života. Bylo jí 40 let, byla moc krásná, milá a chodili za ní její dva synové, kterým ale nedávala kázání, co všechno musí udělat, až tu ona nebude, ani si nestěžovala. Jen s nimi žertovala a smála se. Na svém nočním stolku měla velikou sbírku voňavek a všechny knížky od Jaroslava Haška. Každé ráno se navoněla jedním ze svých parfémů, četla si a smála se "haškovskému humoru". Já měla na sobě bílý plášť, v kapse teploměry a zabedněnou hlavu plnou nevyřčených otázek. Jak se může tak smát? Proč se voní parfémy, když za chvíli umře? A ona se na mě jednou podívala, jakoby mi četla myšlenky, a řekla mi: "Dokud voním a dokud se směju, tak žiju!"
Rozumíte? Musíme se radovat - každý den z něčeho, z někoho, každá maličkost musí být důvodem, proč se ráno těšit na nový den. Žijeme, tak se voňme, smějme a neotravujme sebe i druhé tím, že budeme pořád jen něco zlomyslně kritizovat, dělat ze sebe všeználky a nakonec vlastně jen hlupáky. Ti, co nejvíc kritizují, nadávají a zarputile rozumují o chybách ostatních, mají obvykle za krkem největší špínu. Kritizovat je totiž ta nejjednodušší věc na světě. Ale umět se radovat, naplno žít a dát druhým trochu té radosti ze sebe, to je těžší, ale o to trvalejší a hodnotnější. To je totiž cesta ke štěstí (svému i ostatních). A když se ví, jak na to, tak je to dokonce docela snadné...
Nejdůležitější je teď
Užívat si přítomnost a nikam se nehnat, to je velký úkol. Podívejte na děti u moře, které staví hrad. Staví ho právě teď, se zápalem, s obrovským zaujetím. Nepřemýšlí jako my dospěláci - vždyť zafouká vítr a bude po stavbě, marná snaha, ztráta času. Né, děti staví pro tu chvíli, pro tu radost z okamžiku.
Dělejme to taky tak, užívejme si cestu, nejen cíl. Cíl je totiž příliš spojený se slovem "až". Až se vdám, až dostavím dům, až budou děti velké, až budu v důchodu, až budu mít víc peněz.
Až je potřeba škrtnout ze slovníku a hlavně z hlavy a naučit se žít přítomností. Protože "teď" je jisté, zatímco "zítra" už být nemusí, přestože se mnozí z nás s legrační samozřejmostí a sebevědomě nesmrtelným pocitem chovají, jakoby měli od života předplaceno dalších sto let.
Poslouchej svoje tělo a dej mu, nač má chuť
Nejen já, ale celá moje rodina miluje zdravá jídla. Nakupujeme od farmářů vajíčka, brambory, pěstujeme zeleninu, ovoce i bylinky, na talířích se u nás nejradši servíruje kuskus, jáhly, černá čočka, cizrna, tofu, sója a další zdravosti. Není to žádná hra na zdravě uvědomělé občany, je to jen přirozený a svobodný výběr. Jíme to, co nám chutná a po čem se cítíme výborně a lehce.
Takže i když většinu mého jídelníčku tvoří dobroty, za které by se nemusel stydět ani největší "biozelenáč", neznamená to, že občas ráda nemlsám. Mám ráda čokoládu (a nemusí to být nutně ta "bio"), mám ráda růžové koblihy, lízátka s prskacím práškem, chutná mi šlehačka a strašně ostré chipsy. Nebráním se svým chutím, protože vím, že ve chvíli, kdybych si třeba řekla - "už nikdy si nevezmu nic nezdravě sladkého", nemyslela bych na nic jiného, než že si musím dát něco "nezdravě sladkého". Znáte to - zakázané ovoce láká nejvíc. A tak svému organismu nic neodpírám, nenutím ho k extrémům, poslouchám ho, chovám se intuitivně a přirozeně.
Když se to myslí "dovopravdy"
Stejně tak jako s jídlem to mám i s kosmetikou. 90% mých koupelnových libůstek je bio, ale když moje srdce zatoužilo po tělovém mléku Chanel, poslechla jsem ho na slovo. ;-) Důvod, proč používám hlavně přírodní a bio kosmetiku není jen ten klasický (je to "zelenější", zdravější a tramtadárádádadáda - už jste to všechno slyšeli tisíckrát, ne?), ale znám lidi, kteří za ní stojí.
Ať už je to Dr. Hauschka, Bach, Apeiron nebo třeba Tiaré Tahiti, vím, že za značkami, obaly, krémy a písmenky jsou skuteční
lidé. A nejsou to obchodníci s malými knírky pod nosem, kteří po večerech ze sejfu vyndavají měšce zlaťáků a přepočítávají zisky. Jsou to lidé, kteří to
myslí doopravdy. Lidé, kteří se snaží dostat do povědomí a do koupelen lidí
přírodní kosmetiku, protože jí věří, protože za ní stojí tělem i duší. Jsou to lidé poctiví, velkorysí a neuvěřitelně přátelští. "A vo tom to je".
Udělej aspoň málo, když nemůžeš udělat víc. A když nechceš, nedělej nic.
Ať už člověk žije jakkoli, ať už je zapřisáhlý vegetarián, rozený bio-eko-recyklovatel nebo neřízená střela, která kašle na pravidla, na přírodu i na lidi, nechme to tak. Nikomu nic arogantně nevnucujme, nerozkazujme (heslo "poručíme větru, dešti" už tu kdysi bylo, tak neopakujme stejné chyby) a neplácejme ostatním na hlavu "svoje pravdy". Starejme se v první řadě o sebe, zametejme před svým prahem a teprve pak se starejme o druhé (ale ne ve smyslu pomluv a zloby, ale starejme se o ty, kteří to potřebují).
Žijme tak, aby nám bylo v našich životech dobře, zdravě a šťastně. Abychom se mohli každý den (samozřejmě po tom, co se trošku nalíčíme) s radostí podívat do zrcadla. Neubližujme ostatním lidem, zvířatům (co by tomu opice Soňa a pejsek Tomík řekli?), ani sobě. Mějme rádi život a všechno, co přináší...
Proč jsem se vzdala soutěžní výhry a přesto vyhrála
Tohle měl být původně příspěvek do soutěže Lohas. Z mnoha důvodů jsem se ale rozhodla vzdát se jakékoli možnosti na soutěžní výhru. Hlavním důvodem je to, že jsem si uvědomila, že vytváření podobných článků nemůže být motivováno nějakými věcnými cenami. Takové články se musí psát proto, že člověk to tak cítí, a proto, že chce ostatním něco opravdu předat a sdělit. A navíc - já už svou výhru mám. Je v dopisech, které mi od vás nosí pošťák, je v komentářích, je v e-mailech, ze kterých vím, že vás těší můj blog, že vás inspiruje k radosti, a že některé z vás dělá šťastnějšími. A pokud tenhle můj článek inspiruje třeba jen jednoho člověka k zdravějšímu a pohodovějšímu žití, tak je to další moje výhra.
Příběh na konec
Mám moc ráda starý příběh o muži, který na jedné mexické pláži házel do vody hvězdice, které odliv vyplavil na břeh. Házel je jednu po druhé zpátky do vody a jiný muž, který ho viděl, se ho zvědavě ptal, co to dělá.
"Házím hvězdice zpátky do moře. Při odlivu uvízly na břehu a pokud je nehodím zpátky, leknou tady."
"Ale vždyť na téhle pláži musí být tisíce hvězdic, nemůže se vám podařit všechny je zachránit, navíc tohle se děje na všech plážích po celém světě. Stejně tím tedy nic nezměníte."
A záchranář se jen usmál, sebral další hvězdici, a když jí házel zpátky do vody, řekl:
"Pro tuhle jsem to teď změnil!"...
Tak se držte a i kdybyste měli změnit k lepšímu jen jednu chvíli nebo jeden den jednomu člověku na celém světě, udělejte to. Nejde o to změnit svět, nejde o nějaký spasitelský syndrom. Jde jen o to, že když každý z nás udělá aspoň trošičku dobrého, tak z té trošky se stane něco velkého. A navíc - co dáš, to se ti vrátí - bumerang je dobrý vynález. ;-)
V Crashily (Ječná ulice, Nové Město, Praha 2) mají ale nejen šátky nebo čelenky do vlasů, ale spoustu neokoukaných šatů, triček a svetříků, třpytivé legíny, džínové bundy s ručně malovanými obrázky na zádech, retro brýle a spoustu šperků a taky kabinky, které jsou polepené obrázky filmových hitů a legendárních filmových scén. Je to stylovka. Jestli jste z Prahy nebo až do Prahy pojedete na výlet, můžete to tam zajít pořádně omrknout.
