čtvrtek 21. dubna 2011

Půdní nálezy aneb kdo se bojí, nesmí na půdu

Občas mi vytane na mysl vzpomínka na nějakou věc z dětství, kterou jsme měli doma a hned si usmyslím, že by byla krásná v našem bytě. Mosazný svícen, úžasná stará lampička, hadrový pejsek...a tak při nejbližší návštěvě rodičů vyslovím dotaz, zda neví, kde „ta věc“ je? „Asi na půdě“... zní nejčastější odpověď. Pak se dobrovolník (obvykle můj taťka) zavře v tom tajuplném půdním prostoru a hodinu se odtud ozývají různé rány a roztodivné zvuky, až se otevřou dveře a taťka se šmouhou na tváři vítězoslavně nese – můj sešit z první třídy, knížku Vinnetou Rudý gentleman nebo Rubikovu kostku. Pravdou je, že při hledání nějaké konkrétní věci člověk zpravidla najde jinou, dávno zapomenutou, ale většinou nedokážu taťkovy vyhrabané půdní poklady ocenit, protože měl PŘECE NAJÍT svícen, lampičku nebo hadrpejska. Nabízí se otázka, proč si nejdu na půdu hrabat sama. Ne, kdepak, to není nic pro mě (to už si raději půjdu číst toho vyhrabaného Vinnetoua) - odrazuje mě totiž představa nevítaných setkání s hmyzími půdními obyvateli a s kleptíky. A tak tam příště zase pošlu taťku a uvidíme, jaký poklad přinese. Drže mi pěsti, ať je to tentokrát ten krásný mosazný svícen, co by se tak parádně vyjímal na sekretáři!



 Moje oblíbená hračka - prastaré prasátko s odřeným rypáčkem....výsledek úspěšné půdní mise.


Žádné komentáře:

Okomentovat