Viviland - Země parfémů...příběh o rozmazleném nose

Všechny skleněné poklady naplněné omamnými vůněmi mě odjakživa přitahovaly jako magnet. Ale jak to tak bývá, ač mám pro ně slabost, můj nos nesnese téměř žádný parfém. Už u mě bydlely voňavé flakónky od Diora, Calvina, YSL, Jil nebo Very Wang; zkusila jsem i spoustu přírodních vůní, ale co Vám budu povídat, cítily se u mě jako ve špatném podnájmu, a tak šly vždy o dům dál. Nechápu to - můj nos je malý, nijak nápadný, tak jak je možné, že všechny pachy prožívá tak intenzivně? Jistě chápete, že jezdit v létě přeplněnou MHD nebo chodit do masny pro řízky je pro mě tabu.

Božská Marilyn se prý na noc oblékala jen do pár kapek Chanelu N° 5... Praktická Vivi však dodává: oblékněte si na Chanel ještě pyžamo, noci bývají dost chladné.

A jak asi voní mé milé čtenářky!?

Mé ráno obvykle nevoní parfémem, ale kávou a pocukrovanou koblihou - tyhle vůně totiž můj nos snese bezpečně.
První fotka: zleva Chanel, prostřední parfém je zimní orientálka (památeční, stará mnoho let - nepoužívám ji, ale takovéhle flakóny se zkrátka nevyhazují) a vpravo vidíte hřejivou vůni Alverde (zakoupila jsem z nostalgie proto, že voní stejně jako prostřední orientálka) ;-) A věřte nebo ne, mám také "Vůni štěstí" Prends Moi od francouzské značky Veld´s (přísun euforie při jejím používání je prý potvrzen výzkumy), jejíž flakónek je tak zrcadlově lesklý, že nešel vyfotit čili o štěstí nemůže být ani řeč :-).  

Divoké i sladké pouťování

Za pár dnů je u nás pouť a já nepeču švestkové koláče, ale vzpomínám.
Papírové růže ve střelnici (brok do pušky za 1 korunu), smích, křik, divoce hlasitá hudba, motání hlavy z kolotočů...3 cukrové vaty na jeden zátah, do toho barevné žužu, mandle v cukru, kukuřice a zmrzlina, bolení břicha a fosforově žlutý náramek na ruce. Tak taková bývala moje pouť.

Ráda jsem ve střelnici hrávala kulečník a těšila se na otázku silně nalíčené paní Střelničářky, kterou položila po sečtení skóre zapadnutých kuliček: "žvýkačku nebo samolepky?". Vždycky jsem radostně pískala, že samolepky (na ty si potrpím dodnes) a v ruce mi zpravidla nespravedlivě přistála ž v ý k a č k a (tehdy jsem se naučila, že ne vždy člověk dostane to, co chce). ;-)

Mnoho se toho na poutích událo, mnoho snědlo, mnoho vypilo, po bradě nám ledová tříšť tekla, ale do úst nenatekla. A jestli to naše žaludky ustály, tak na poutě chodíme dodnes. A pouťové pohádky je teprve začátek.

A co Vaše pouťování - bylo nebo je tak sladké a barevně zdivočelé jako má dnešní fotka? 

 Mám teď plnou pusu žlutého lízátka ve tvaru dudlíku (prodávají je na poutích asi 100 let) a je tak šíleně sladké, až to štípe a bolí, ale vydržím to! ;-)

Šašek počmáranej aneb když si Vivi hraje, zlobí

Kdykoliv se mi v dětství dostal do ruky časopis, vzala jsem fixy a už jsem malovala knírky, velké pusy, bradavice, štětinaté obočí, óbr brýle, vybarvovala rty a dělala na očích modré stíny (nejraději mužům, hercům a zpěvákům). Moje oběti byly po mém zásahu k nepoznání, muži se měnili v ženy, ženy v lochneské příšery a možná...že jste do časopisů malovali kdysi dávno i vy. Jenže mně to zůstalo.
A tak pořád usilovně kreslím fešákům na fotkách z drahých časopisů klaunské nosy a Tereze Maxové jsem včera udělala kozí bradku. Ale na svou obhajobu musím říct, že si moc ráda dělám legrácky i sama ze sebe. Na "polaroidce" vlevo mám rohy, knírek a pusu ve stylu "přijela tetička z Parisu" a můj (naštěstí neješitný) muž obdržel velikánské brýle a tři vlasy!

Tak tedy...pojďte si taky hrát, bez ohledu na barvu pleti, náboženské vyznání nebo věk. Chcete?

  
Vlevo na fotce: "polaroidky" z rodinného alba. Vpravo: pan Parádník (z časopisu Luxury Guide) s "mobilovým" přívěskem (dárek od milé přítelkyně). 

Zápisky z deníku aneb co by mělo raději zůstat skryto

Dnes tématicky...první školní den si žádá malou ukázku ze staletého deníku. Gramatiku, obsah, ani formu Vivi na začátku 2. třídy ještě neřešila, na obrázku si však dávala velmi záležet ;-). Tak se mnou pojďte nahlédnout do deníčku, který už toho hodně pamatuje, a  který by možná měl radši zůstat skrytý v rodinném trezoru. 

Užijte si dnešní prvozářijový den a už teď Vám můžu slíbit, že "Zápisky z deníku" budou mít pokračování, protože cokoli, co vyvolá alespoň letmý úsměv, by v trezoru prostě zůstávat nemělo.

A Vy? Máte schovaná nějaká školní psaníčka, sešity, deníky nebo obrázky z dob, kdy jste ještě vůbec neřešili obsah ani formu? ;-)

 "Můj školní den"

A je tady zase pondělí, jako každé jiné. Moje maminka měla jít k zubaři. Ale, protože musela napočtu tak nešla. Dostala jsem jednotku. Měla jsem radost. Mám nové rukavice a pravítko. Zítra jedeme na plavčo. Moc se těšim. Padá sních. Až bude sněhu dost, tak budu sáňkovat, stavět sněhuláka, bobovat a bruslit. Už se moc těšim."

Jsem very, very extravagant!

"Pojď si psát takové malé a nečekané dopisy pro radost", navrhla jsem své ušaté, nohaté a okaté přítelkyni z Prahy. A Míša odpověděla: "Ou jééés" anebo "Jupí!" (už přesně nevím, ale rozhodně její odpověď byla ve znamení nadšeného souhlasu). Tak jsme se my dvě vrátily do starých časů, kdy byl dopis často jediným, bezstarostně jednoduchým prostředkem k překonání vzdálenosti mezi lidmi...vážně existovaly doby, kdy nejezdila žádná auta, nebyly mobily a všichni žili v míru (přece tenkrát...než si ti dva kousli do jablka). A znovu jsme objevily, jak chutná lepidlo z poštovní známky (fuj). Nepotíme ze sebe žádné romány (ty si necháváme na "psaní všema deseti"), ale pošleme si kartičku s krátkým textem, nálepku nebo maličkatý dárek. Poměr úsilí a radosti 1:1000.

Psaní dopisů je dnes sice trochu neobvyklé a lehce extravagantní (klidně mi to vyvracejte), ale rozhodně zábavné a příjemně pomalé (to mi nevymluvíte). 

A co Vy? Oblizujete občas poštovní známky? 

 

Na fotce vidíte kousíček mýho pracovního "pultu".

Plechová krabička od Madam Stolz, dopisy (žlutý mi připutoval, fialový poputuje), poslední "maršmelou", tuzexová panenka Kwik a dřevěný medvídek na tužce.

Když v Holandsku černý holky tancujou...

Pestrobarevné africké krasavice by určitě uměly skvěle tancovat, kdyby byly bývaly nebyly sádrové a kdyby nemusely nehnutě stát za skleněnou výlohou jedné galerie. A protože o tanci s nimi vážně nemůže být ani řeč, soustředíme se v Holandsku na jiné věci:
Na nábřeží sedíme na rozviklaných dřevěných židličkách, jíme roční sýry a pijeme k nim bílé víno, házíme flašinetářům do čepice eura, kupujeme si od pouličního malíře v klobouku a pruhované barevné šále předražený naivní obrázek, hltáme zmrzlinu, odoláváme nákupu dřeváků, neodoláme stánkům s rybími pochoutkami a vaflemi s horkou polevou, fotíme v oknech cizích příbytků legrační sběratelské figurky a vzápětí máme jejich překvapeným majitelům co vysvětlovat ;-), obdivujeme, žasneme, hledáme mušličky, pořád někde platíme vstupné, zoufale málo spíme, jíme croissanty s máslem a zapíjíme je silným kafem, kupujeme si tulipány, už nestíháme bleší trhy, ALE...slibujeme si, že se do malých holandských vesnic i velkých měst brzy vrátíme...
(Toto bylo nejdelší souvětí na blogu napsané bez jediného nadechnutí.)

 A jaká byla Vaše dovolená nebo...kam se toužíte podívat nebo...na jaká místa se chcete vrátit?

 

Najdeš pět rozdílů?

Když jsem si kolouška na kupovala, čekala jsem, že to bude klasická retro figurka, která bude přesně tam, kam ji postavím. Dneska už se své naivitě směju. Koloušek je vždycky pouze tam, kde chce být on a docela chápu, že tentokrát se mu zalíbila má nová hořčicově žlutá taška do ruky. Pohodlně se do ní vejde, a když se vyšplhá nahoru, tak dobře vidí na celou domácnost. A mně se má kabelka líbí hlavně proto, že má zapínání jako školní aktovka a hrozně mě baví ji pořád dokola zapínat a rozepínat.

A teď by mě zajímalo, v jakých kabelkách si libujete Vy a jestli máte doma taky lesní zviře!?

Pokud máte rádi hru "najdi pět rozdílů" (já našla zatím tři), tak hrajte: 

 Kabelka "aktovka" v retro stylu, koloušek ze starožitnictví.

Kabelku najdete na: www.i-radost.cz

Léčivé diářové zápisky

Zapisuju si do svého obtloustlého diáře všechny pitoménky i věci vážné, závažné, k vyřízení, vyřízené a označuju je všelijakými hvězdičkami nebo žlutými puntíky. Odškrtávám si s úlevou splněné úkoly a povinnosti, abych vzápětí připsala deset dalších. A nejspíš to tak děláte taky. Mám ale ještě takovou jednu zvláštní věc, kterou si zaznamenávám. Někdy (a náhodou je to docela dost často) si píšu, že jsem šťastná. Pokud se tak cítím (příčiny jsou od těch nejmalichernějších, které si lze představit, až po ty zásadní), napíšu si do kolonky diáře "jsem šťastná".

Tahle dvě zapsaná slova mají skvělý léčivý účinek, pokud jsem někdy smutná nebo z plna hrdla naštvaná. Během takových černých chvilek mám pocit, že jsem nikdy nebyla veselá ani spokojená a rozhodně už nikdy nebudu....a pak se podívám do diáře a zjistím, že "jsem šťastná" byla zrovna včera a v pondělí a minulý týden hned dvakrát...a to mě rozesměje. ;-) Možná to stojí za pousmání, ale věřte, určitě to stojí za zkoušku...

A máte Vy svůj diář? A pojďte mi říct, co tajného si tam píšete, joo?

Na fotkách diář Elle - můj nálepkami vyšňořený parťák pro rok 2011.

Mladí páni v kamaších

Mladí parádníci v kamaších zaujali Grenvilla Wodehouse natolik, že o nich napsal knížku. A já jsem ji dostala od mého milého muže. Bornovy ilustrace nikdy nezklamou a co se obsahu týče, nechám se překvapit. Hned jakmile budu mít čas (plánuju pár volných chvilek na rok 2014), otevřu si "božolé", zalezu pod deku a budu číst.

A pár otázek na Vás, které mě moc zajímají - co zrovna čtete?, dokážete si udělat na čtení čas?, četli jste Mladé pány v kamaších?, viděli jste v poslední době nějakého pána v kamaších? (já zrovna před dvěma týdny a doteď se z toho nemůžu vzpamatovat).

 

Dnes je JEHO velký den! Nezapomněli jste?

Ať už mu říkáte "Evžen", "komp" nebo "starouš", dnes je jeho velký den. Má třicátiny a všichni do jednoho bychom to dneska měli oslavit. Utřít z něj prach, nablýskat klávesnici a být celý den s ním. ;-)

12. srpna 1981 se na trhu objevil první OSOBNÍ POČÍTAČ...PC...písíčko. Od té doby se změnil, zmenšil, zeštíhlel, zmoudřel a určitě ho ještě slibný vývoj čeká. Pro mě je pravou rukou. Potřebuju ho k práci i k zábavě, a proto se u nás dneska bude pořádně slavit. Špunty lítají, šampáňo teče proudem a náš drahý třicátník si o tom asi myslí své...

A co Vy a Váš Evžen? Oslavíte to s ním? ;-) Co pro Vás znamená počítač?

Tak takhle počítač vypadal ve "středověku".

Tuzexová panenka Kwik, holka jak má být

Moje retro sbírka tuzexových panenek ze 60. let se rozrostla. Malá Kwik je dárkem od milého muže mého k našemu velkému výročí. Víte, nejsem ten typ, který dokáže potlačit své nadšení a radost z dárku. Ten typ, ve kterém to uvnitř "vře", ale na jeho tváři jen jen elegantní úsměv. Kdepak. Moje radost, to je sousedova (tedy Klimešova) starost, protože těším-li se z něčeho, začnu poskakovat, zpívat, tancovat, objímat, líbat, smát se a běhat z pokoje do pokoje. 

Hned potom, co jsem se vyradovala, jsem šla Kwik umýt, protože na ní bylo těch 50 let, co je na světě, přece jen trochu znát ;-).

A jaká darovaná věc udělala v poslední době největší radost Vám? 

Láskyplná nástěnka

Nástěnky mám všude, kde je to jen možné. V pracovně, v kanceláři, v kuchyni...Jsou pro mě symbolem nových postřehů a radostí, které mi promění průměrné šedavé denní okamžiky v barevně inspirativní kolotoč. Dávám si na nástěnku úkoly, fotky, přání a nejkrásnější vzkazy. Tak zrovna dneska jsem v pracovně našla tenhle roztomilý žlutý "opičí" lísteček i s obrázkem od mého muže (myslím, že měl být malířem, ale minul se povoláním...) - ani nevíte, jak radostně nastartoval začátek nového dne.

Po objevení veselého vzkazu jsem v příjemnostech pokračovala - třeba voňavou kávou, Nutellou, kterou jsem ze sklenice jedla prstem (ty čuníku!), focením, dlouhou procházkou a konečně jsem si vystavila legrační pohled s opicemi Jamesem a Jacksonem z reklamy na Benetton. Maličkosti, ale potěší.

Máte i Vy své nástěnky? A máte také tolik malých denních radostí? ;-) 

Nástěnka je v podstatě scuknutí mého života do barevných obrázků, které mě inspirují nebo těší. Obměňuju je, a tak mi přináší pořád nové vjemy a nápady.